To, co mne vskutku bolí ohledně Maroka, není ta historka o zkopaném Marokánci, to je taková "hospodská historka", co se dobře vypráví, ale co způsobilo rozpad mého světa, byl zážitek, který já jsem schopná a ochotná nevidět, omlouvat a popírat, ale kdokoliv jiný by to jednoduše klasifikoval jako pokus o znásilnění. Ale já vím, že to byla od boha ta nejjemnější forma, jakou mi mohla ta zkušenost přijít. Bylo to v Marakéši a ukázala se zde má vlastní neschopnost včas zareagovat (uvěřit a uznat, že se zlé opravdu děje, rozpoznat závažnost situace) a ochránit se, což mi nyní způsobuje naprosté vnitřní sebe-ničení, které odmítám vidět. A tak nechávám věci být, žiju, jsem a uvidím. A i když s tím bojuju, vím, že dokážu zůstat Já a nezavřít své srdce...
Dlouho jsem o tom přemýšlela, našla jsem příčiny i následky, souvislosti, hodně jsem se díky tomu o sobě a svém životě naučila, ale jediné co mi zvoní v hlavě je - co ta holka v sobě nese za sračky, že se jí tohle stane? Kolikrát jsem ze strachu nebo z pocitu viny znásilnila sama sebe?
Dnes jsem si uvědomila, že se cítím zrazena svou duchovní podstatou, která bere roha, kdykoliv jde do tuhého. Jen co se dotknu zkušenosti, která vynese napovrch zraněné pocity vázající se k dětství a dospívání, moje vědomí udělá hup - a už si pluje vesmírem a tady dole "se to nějak přežije" (excelentní únikový systém, který se aktivoval právě při zmíněném zážitku - a co zmůže "tělo bez duše"? - a tak se mi běžně ve vypjatých situacích stává, že zatímco má duše mne pozoruje zpovzdálí, já upadnu buďto do hibernace nebo vyděšeně plácám rukama kolem sebe hledaje čeho se zachytit. Jako aktér zkušenosti tu zůstávám pak já-Člověk, zraněná a ne-sebe-vědomá, a ego (díky bohu za něj, neboť je jakousi pojistkou proti sebe-zničení a v krajní nouzi zasáhne, i když ne zrovna "duchovním" způsobem). Ale kolikrát ještě, než pochopím? Jsem naštvaná sama na sebe a boha, že mi celé to hledání sebe sama přineslo akorát narušení posvátnosti mého těla. A jsem teda zraněná více já nebo více má nevinná a čistá duše, která je nucená pozorovat, jak její část pro svou oddělenost způsobuje sama sobě traumatické zážitky?
Když se do sraček nepříjemné životní zkušenosti dostanete nevědomí, ještě se to dá vysvětlit, ale když pak na sobě pár let makáte, rozpouštíte, o(d)pouštíte, čistíte a dostanete se následně do stejných sraček i s rozšířeným vědomím, tak se to pole, koho obvinit, docela zužuje. A já jsem nasraná, ale na jiné úrovni je všechno v nejvyšším pořádku. Každopádně už rozumím těm povodním - očividně na nich mají mé emoce taky podíl. Tak to bychom měli novoluní v Blížencích... hm...
Samozřejmě vím, že je všechno v pohodě a na správném místě, vidím tu spirálu Života, ale na povrchu to víří, rozhýbala se dlouho stagnující energie, pandořina skříňka, jež ukrývala věci netušené - a ta skříňka se zdá téměř bezedná. Chtěla jsem ještě větší spojení se svou duší, ale očividně tam byly blokády, které tomu bránily, narazila jsem.
Uvědomila jsem si, že jsem se k tomu všemu spirituálnu upnula, aby se mi v životě už neděly takové extrémy, byla jsem ubitá životem a už jsem skoro ani nebyla, teď sice volně dýchám, ale po dvou letech zjistim, že míra extrémů nezávisí na míře probuzení... a že jako pankáč jsem k sobě sama byla emočně pravdivější než nyní, to jednoho zklame. Někdo to hold rád asi horký... nebo já fakt nevim, každopádně to vysvětluje mou nově objevenou alergii na esoteriky, vidím v nich tu zaslepenou část sebe sama, mám sto chutí na ně křičet, že věci, které blábolí, ve skutečně silných životních situacích neplatí - křičím tak na sebe, to je jasný. Ony ty spirituální věci jsou hezké, pomáhají, léčí, přibližují nás naší podstatě, esenci života, ale NESTAČÍ... a nejdou brát absolutně, aspoň já nemohu, v mé buněčné informaci se vyskytuje ještě příliš mnoho traumat, která se tu a tam zviditelňují ve vnější realitě... a třeba jen proto, abych si to zažila, kdo ví. Takže jsem mohla projít tisíce meditací odpuštění, opustit tu dávnou minulost, mohla jsem i cítit úlevu, ale dokud změnu programu nepotvrdím akcí v životě, je jakákoliv meditace jen únikem, uplně na houby a zase se to ke mne vrátí, aby se to zeptalo: "Jsi s tím skutečně s-mířená?"
A já tomu rozumim - má duchovní podstata je jako rodič, který věří, že tu maturitu zvládnu. A já jsem trucující zraněné děcko - jsem na toho rodiče v tuhle chvíli vskutku naštvaná, i když vím, že jednou mu poděkuju... Nejhorší je, že uvnitř sebe cítím selhání, vím, že jsem tu maturitu nesložila, že to bylo lepší než posledně, že sice už částečně vidím ten vzorec příčin a následků, vidím, co uvnitř mne do zkušenosti přivedlo, ale je ve mne naprostý děs, že Život si vyžádá ještě potvrzení o pochopení. A to se mi chce brečet, protože nevím, kolik toho ještě můžu zvládnout.
A tak, jak to cítím nyní, se pro mne Život rovná pochopení, že se nepotřebuju měnit, že toto jsem já, důvěřivá, naivní, citlivá a pouštím se toho lana a životu už neodporuju, ať to stojí, co to stojí. A já si musím konečně uvědomit, že ta nevinnost mne samotné nevylučuje pudovost a vášnivost. Protože to jsem já. Oheň a voda. Jing a jang. Nebe a Země. Láska i Chaos. Neboť takový je i bůh v mých očích a takového bych ho chtěla přijmout.
Žádala se po mne důvěra v sebe sama, vždycky to bylo o tom. Ale protože jsem tolikrát v životě zklamala samu sebe, začala jsem důvěřovat všemu vnějšímu, všem těm definitivním pravdám, odklonila jsem se od Pravdy ve mne, od toho hlasu, který ví, kudy jít životem jakkoliv nahraně, vždy v bezpečí.
A nad tím vším je Duch, který se vším souhlasí. Ach, oddělenosti, hořká kráso bouřlivé zkušenosti...
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na
http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Česká spořitelna, platby z ČR: 1384419103/0800
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
