Nic od života nechtít, být smířen s aktuálním stavem svého bytí - a zároveň růst, pohybovat se, tvořit (vybírat v přítomnosti cestu k vybranému potenciálu budoucnosti). Je vůbec možné cítit obojí naráz?
Pojem budoucnost je něco, na co jsou alergičtí vykladači absolutního a jediného Tady a Teď,... ano, jsem lehce ironická - nemám ráda, když někdo překrucuje jedno-duché pravdy do dogmat, která nepočítají s realitou našich rozličných stavů vědomí/perspektiv během dne/života a učí nás představě, že z bodu A se lze teleportovat do bodu Z, aniž by nám sdělili příslušné mezistupně, což akorát způsobuje frustraci a pocit vlastní neschopnosti. Mimochodem - kdo Tady a Teď prožívá, nemá potřebu druhé poučovat o tom, že nežijí, protože se stává inspirujícím živoucím příkladem a ví, že nic víc není potřeba.
Někdo mi napsal: "Dokud budeme toužit po lepší budoucnosti, nikdy nebudeme spokojení." Hihihi. Kámen úrazu tkví ve slovíčku "lepší". To už posuzujeme, to už koukáme za obzor, aniž bychom plně chápali dokonalost současného, ke kterému máme na nějaké úrovni odpor - což neomylně způsobuje, že v tom setrváváme a více se do toho propadáme, abychom skutečně na tom pomyslném dně došli přijetí a v záchvatu pudu sebezáchovy aktivovali sebelásku a opravdu zatoužili mít se lépe, ale zatoužili tak nějak z jiného principu než toho, před kterým jsme varováni jako před zdrojem všeho trápení. Z principu všeobjímající tvořivé lásky... Tam není lepší než tady, obojí je skvělé, a to dokonce bez ohledu na míru utrpení, kterou tam nebo tady prožíváme.
Myslím, že toužit po lepší budoucnosti (mít nějakou vizi, směr = rozhodnout se pro něco) je zdravější než cítit vinu za svou touhu. To první nám paradoxně totiž může pomoct postavit se prostřednictvím dalšího kroku=činu do role tvůrce a rozhýbat energie, to druhé nás bude držet v paralyzované nehybnosti "proboha, hlavně si nic nepřát" - role oběti, která odevzdává svůj tvůrčí potenciál mimo sebe. Falešná pokora a hrané smíření je místo, kde se mnozí na své cestě zaseknou ("říkají, že takhle je to správně, tak já to teda budu takhle mít"). Ale takový člověk to tak chce mít - protože touží, touží nemít touhy a zároveň toho není schopen. Čím dříve si přiznáte vlastní sebeklam, že to tak není, že toužíte, tím rychleji se váš život v dané oblasti bude moci obnovit. Totiž - když na vařící hrnec položíte pokličku, neznamená to, že se voda přestane vařit,... Využijte energii svých tužeb správným způsobem.
Zákone rezonance je jasný - když toužíte, vesmír vám bude přinášet vše, abyste toužili více a více, vysíláte informaci, že něco nemáte, a on vám toto nevlastnění znásobí. Touha bez činu tedy není ničím jiným než opravdovým trápením, ale čin nás posouvá od "nemám" k "mám", chce se po nás pořád jedno a to samé - posun od oběti k tvůrci.
Máme hluboce zakořeněno "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." Bojíme se selhání. Ale každý příběh úspěchu se skládá z mnoha neúspěchů. Každý z našeho pohledu nepovedený čin nás přibližuje k rozpoznání toho, kam nás naše touha chce zavést, něčí život možná vypadá jako honba za fatamorgánou, ale pořád je asi boha-tší než, když sedíme na bobečku a lkáme na osud. Když se přestaneme soustředit na onen cíl a začneme vnímat cesty, kudy nás vede, začne vše dávat mnohem větší smysl. Touha je jazyk duše, kterému jsme se ještě nenaučili rozumět.
Stav, kdy netoužím, je stav osvícení, stav, kdy už mne duše nemusí vést skrze emoce, protože jsme v plném napojení a stáváme se jedním. Ale - kdo z nás si takový stav umí udržet 24 hodin denně, 7 dní v týdnu? :D
Mohu v přítomném okamžiku tvořit budoucnost a zároveň vůči ní neprociťovat žádné emoce (tomu se říká mistrovství - a je to tak nějak "chladné" a některým bytostem to vyhovuje), anebo namísto, abych se soustředila na neustálé pokusy o netoužení, mohu energii svých pozitivních nebo negativních emocí využít jako barvy a začít tvořit obraz (své budoucnosti) a za běhu oné toužebné emoci tak jako tak přijdu na kloub - každá touha má nějaké své jádro, touha je vzkaz duše, abychom toto jádro objevili a činem z vlastní vůle naplnili.
Malíř má sice na začátku nějakou představu, ale výsledek je vždy souhrnem všech přítomných okamžiků, takže tvořit budoucnost je souhrn rozhodnutí s vědomím nějaké vize, bez vize budete plácat barvy bez ladu a skladu a je možnost, že to bude hezké, ale stejně z toho nikdy nebudete mít ten vnitřní hřejivý pocit, protože budete vědět, že jste se o to vlastně ničím nezasloužili, že jste jenom nepřítomně plácali štětcem... A právě ten hřejivý pocit z tvoření vlastního života v nás zůstává, ten živí naši duši, naplňuje jí. Ten hřejivý pocit je, když tvořivý princip dosáhne duševního souladu a zanechá stopu v hmotě. Toto naplnění je onen bůh. Učíme se rozumět jazyku své duše... Pro mě je například velmi poučné sledovat, kdy moje duše mačká tlačítko "Jana si touží koupit letenku" :D :D Nemusím si okamžitě běžet koupit letenku (i když často to dělám), stačí mi uvědomit si, co se za tím skrývá, co mi chybí a jak to prázdné místo naplním.
Pojem budoucnost je něco, na co jsou alergičtí vykladači absolutního a jediného Tady a Teď,... ano, jsem lehce ironická - nemám ráda, když někdo překrucuje jedno-duché pravdy do dogmat, která nepočítají s realitou našich rozličných stavů vědomí/perspektiv během dne/života a učí nás představě, že z bodu A se lze teleportovat do bodu Z, aniž by nám sdělili příslušné mezistupně, což akorát způsobuje frustraci a pocit vlastní neschopnosti. Mimochodem - kdo Tady a Teď prožívá, nemá potřebu druhé poučovat o tom, že nežijí, protože se stává inspirujícím živoucím příkladem a ví, že nic víc není potřeba.
Někdo mi napsal: "Dokud budeme toužit po lepší budoucnosti, nikdy nebudeme spokojení." Hihihi. Kámen úrazu tkví ve slovíčku "lepší". To už posuzujeme, to už koukáme za obzor, aniž bychom plně chápali dokonalost současného, ke kterému máme na nějaké úrovni odpor - což neomylně způsobuje, že v tom setrváváme a více se do toho propadáme, abychom skutečně na tom pomyslném dně došli přijetí a v záchvatu pudu sebezáchovy aktivovali sebelásku a opravdu zatoužili mít se lépe, ale zatoužili tak nějak z jiného principu než toho, před kterým jsme varováni jako před zdrojem všeho trápení. Z principu všeobjímající tvořivé lásky... Tam není lepší než tady, obojí je skvělé, a to dokonce bez ohledu na míru utrpení, kterou tam nebo tady prožíváme.
Myslím, že toužit po lepší budoucnosti (mít nějakou vizi, směr = rozhodnout se pro něco) je zdravější než cítit vinu za svou touhu. To první nám paradoxně totiž může pomoct postavit se prostřednictvím dalšího kroku=činu do role tvůrce a rozhýbat energie, to druhé nás bude držet v paralyzované nehybnosti "proboha, hlavně si nic nepřát" - role oběti, která odevzdává svůj tvůrčí potenciál mimo sebe. Falešná pokora a hrané smíření je místo, kde se mnozí na své cestě zaseknou ("říkají, že takhle je to správně, tak já to teda budu takhle mít"). Ale takový člověk to tak chce mít - protože touží, touží nemít touhy a zároveň toho není schopen. Čím dříve si přiznáte vlastní sebeklam, že to tak není, že toužíte, tím rychleji se váš život v dané oblasti bude moci obnovit. Totiž - když na vařící hrnec položíte pokličku, neznamená to, že se voda přestane vařit,... Využijte energii svých tužeb správným způsobem.
Zákone rezonance je jasný - když toužíte, vesmír vám bude přinášet vše, abyste toužili více a více, vysíláte informaci, že něco nemáte, a on vám toto nevlastnění znásobí. Touha bez činu tedy není ničím jiným než opravdovým trápením, ale čin nás posouvá od "nemám" k "mám", chce se po nás pořád jedno a to samé - posun od oběti k tvůrci.
Máme hluboce zakořeněno "Kdo nic nedělá, nic nezkazí." Bojíme se selhání. Ale každý příběh úspěchu se skládá z mnoha neúspěchů. Každý z našeho pohledu nepovedený čin nás přibližuje k rozpoznání toho, kam nás naše touha chce zavést, něčí život možná vypadá jako honba za fatamorgánou, ale pořád je asi boha-tší než, když sedíme na bobečku a lkáme na osud. Když se přestaneme soustředit na onen cíl a začneme vnímat cesty, kudy nás vede, začne vše dávat mnohem větší smysl. Touha je jazyk duše, kterému jsme se ještě nenaučili rozumět.
Stav, kdy netoužím, je stav osvícení, stav, kdy už mne duše nemusí vést skrze emoce, protože jsme v plném napojení a stáváme se jedním. Ale - kdo z nás si takový stav umí udržet 24 hodin denně, 7 dní v týdnu? :D
Mohu v přítomném okamžiku tvořit budoucnost a zároveň vůči ní neprociťovat žádné emoce (tomu se říká mistrovství - a je to tak nějak "chladné" a některým bytostem to vyhovuje), anebo namísto, abych se soustředila na neustálé pokusy o netoužení, mohu energii svých pozitivních nebo negativních emocí využít jako barvy a začít tvořit obraz (své budoucnosti) a za běhu oné toužebné emoci tak jako tak přijdu na kloub - každá touha má nějaké své jádro, touha je vzkaz duše, abychom toto jádro objevili a činem z vlastní vůle naplnili.
Malíř má sice na začátku nějakou představu, ale výsledek je vždy souhrnem všech přítomných okamžiků, takže tvořit budoucnost je souhrn rozhodnutí s vědomím nějaké vize, bez vize budete plácat barvy bez ladu a skladu a je možnost, že to bude hezké, ale stejně z toho nikdy nebudete mít ten vnitřní hřejivý pocit, protože budete vědět, že jste se o to vlastně ničím nezasloužili, že jste jenom nepřítomně plácali štětcem... A právě ten hřejivý pocit z tvoření vlastního života v nás zůstává, ten živí naši duši, naplňuje jí. Ten hřejivý pocit je, když tvořivý princip dosáhne duševního souladu a zanechá stopu v hmotě. Toto naplnění je onen bůh. Učíme se rozumět jazyku své duše... Pro mě je například velmi poučné sledovat, kdy moje duše mačká tlačítko "Jana si touží koupit letenku" :D :D Nemusím si okamžitě běžet koupit letenku (i když často to dělám), stačí mi uvědomit si, co se za tím skrývá, co mi chybí a jak to prázdné místo naplním.
Hmota existuje pouze tady a teď (to jsou její fyzikální vlastnosti, které způsobují, že se určité jevy mohou potkat ve stejném časoprostoru), v Duchu ale jsme vždy, všude a vším - souhrnem nekonečné řady možností, z nichž pravděpodobnost, že některá z nich se otiskne sem do hmoty, se zvyšuje a snižuje podle toho, jak se zachováváme v hmotném Tady a Teď - tedy podle našich každodenních rozhodnutí.
Dostat se do okamžiku, kdy jsme naplněni přítomností a zároveň se těšíme z možných potencialit budoucnosti, do které se nám otevírají dveře právě tady a teď, je jako spočinout v symbolu jing a jang - v rovnováze bytí a konání. Přišli jsme sem zažívat, poznávat a chápat. Ten, kdo potřebuje pochopit fázi bytí těžko najde společnou řeč s tím, kdo zkoumá fázi konání. Den nikdy nemůže prožít noc a noc nikdy nepochopí den. Jedině ten, který prošel oběma fázemi, může spočinout v tom paradoxu rovnovážného stavu - dokáže být a konat zároveň. Je v nehybném pohybu, v pohyblivém nepohybu, chápe a respektuje zkušenost druchých, ačkoliv nemůže být jimi pochopen, protože oni se domnívají, že takový stav není možný. Ale jsme přeci ve vesmíru paradoxů...
Dostat se do okamžiku, kdy jsme naplněni přítomností a zároveň se těšíme z možných potencialit budoucnosti, do které se nám otevírají dveře právě tady a teď, je jako spočinout v symbolu jing a jang - v rovnováze bytí a konání. Přišli jsme sem zažívat, poznávat a chápat. Ten, kdo potřebuje pochopit fázi bytí těžko najde společnou řeč s tím, kdo zkoumá fázi konání. Den nikdy nemůže prožít noc a noc nikdy nepochopí den. Jedině ten, který prošel oběma fázemi, může spočinout v tom paradoxu rovnovážného stavu - dokáže být a konat zároveň. Je v nehybném pohybu, v pohyblivém nepohybu, chápe a respektuje zkušenost druchých, ačkoliv nemůže být jimi pochopen, protože oni se domnívají, že takový stav není možný. Ale jsme přeci ve vesmíru paradoxů...
Mohu si dovolit říct "toužím" - protože jsem se dostala na úroveň pravdivosti k sobě sama, kdy jsem schopná rozpoznat, která touha je z které části mého bytí. Nelžu si do kapsy, vím, co je ego a vím, jak promlouvá duše. A když to nedokážu rozlišit, nevadí - zkušenost mi ukáže ten rozdíl. Občas jdu do něčeho, i když vím, že je to ego. Vždyť i ego je součást mě a má nárok se zde manifestovat. Kdo jsem, abych mu upírala jeho bytí, však se můžeme nějak domluvit, abychom se navzájem netýrali - možná byste to neřekli, ale ono je dost přístupné dialogu - hned poté, co ho přestaneme věšet na kůl pro výstrahu všem kolemjdoucím... Dnešní ego je hodně jiné než to, o kterém jsme mluvívali před rokem, dvěma...
Touha je oheň v srdci. Já tu nemluvím o závislosti, chamtivosti a lpění na konečném výsledku. Mluvím tu o ohni bytí, jež se projevuje skrze konání, mluvím tu o snu duše, který se tvoří skrze vůli člověka.
Taková touha nejsou konkrétní představy, spíše jde o cítění specifického proudu tvořivé energie, která se chce skrze nás manifestovat. Následování této energie (vyciťováním "tohle ano" a "tohle ne") není nic jiného než následováním vlastní touhy. Tak proč se lidé touhy tolik bojí? Máme strach z nestřídmosti, zhýralosti, z plýtvání, z toho, že se neovládneme a věci se nám vymknou z rukou. Nejsme bohatí, protože si nevěříme, že bychom zvládli nezpychnout, neplýtvat... Nemáme dokonalou práci, protože si nevěříme, že kdyby nad námi nikdo nestál s bičem a knihou pravidel, nepracovali bychom. A tak dále.. Možná bychom opravdu na začátku zpychli nebo měli špatnou pracovní morálku, ale hodně rychle bychom si to uvědomili a srovnali se... tomu věřím.
Vlastně záleží jen na tom, z jakého popudu konám změny ve svém životě. Zda z pocitu, že přítomnost je nedostačující (odpor, ničivý princip), nebo že přítomnost už stačila a jsem otevřená změně (láska k sobě, tvořivý princip). Paradoxně ani jedno, ani druhé není špatné, ve výsledku vede ke zlepšení kvality života, první se ale skrze vnitřní pocit viny (protože víme, že jsme se se svým životem nesmířili) může projevit v nějakém trestu (situace se naopak výrazně zhorší). Druhé bude trvalé a rostoucí - tak, jak to vesmír má rád, když naskočíme na vlnu svého života.
Vlastně záleží jen na tom, z jakého popudu konám změny ve svém životě. Zda z pocitu, že přítomnost je nedostačující (odpor, ničivý princip), nebo že přítomnost už stačila a jsem otevřená změně (láska k sobě, tvořivý princip). Paradoxně ani jedno, ani druhé není špatné, ve výsledku vede ke zlepšení kvality života, první se ale skrze vnitřní pocit viny (protože víme, že jsme se se svým životem nesmířili) může projevit v nějakém trestu (situace se naopak výrazně zhorší). Druhé bude trvalé a rostoucí - tak, jak to vesmír má rád, když naskočíme na vlnu svého života.
Pro Anunnaki bylo lidstvo směšné a slabé právě pro své emoce, skrze které lze bytostí manipulovat. Dnes už tušíme, že právě ono celé spektrum emocí je něco naprosto jedinečného (pozor, neříkám lehkého:). A tohle je doba, kdy voláme do nebe a říkáme: "Tatí, já už ty nižší emoce nechci." A dokud budeme nechtít, tak je budeme mít, ... až pochopíme, že je to vlastně velká legrace se plácat na dně svých emocí, brečet a zuřit, křičet, plakat, smát se jako šílení, třást se strachy, být paralyzováni, cítit se uboze až na dno svých možností - bez ohledu na následky (resp. beze strachu). Jenom v touze (!) uvolnit tu eony potlačovanou energii. Pak nižší emoce odložíme jako starou opotřebenou hračku a někdy, ale jenom možná, si nostalgicky vzpomeneme na stará dobrodružství... Představuju si, že jednoho dne budu pouštět svým dětem následující písničku a říkat: "Tak děti, a tohle, tohle jsme prožívali reálně a plnými doušky." A oni budou pokyvovat hlavou a přemýšlet, jaké to asi bylo, stejně jako já občas přemýšlím, jak se asi žilo našim rodičům za komunismu... Zkušenost prožívání je nepřenositelná... Mezitím se ovšem potřebujeme naučit své emoce neodmítat a naopak s nimi pracovat jako s obrovským tvořivým potenciálem, který nás dostává do hloubky podstaty věcí a jako všechna energie i ta emoční lze směřovat buďto tvořivým, anebo bořivým způsobem.
Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.
Děkuji za příspěvky
- Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
- Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330
Socha Buddhy klidně promluvila: „Vytesat vás znamenalo čtyři rány kladivem, a byly jste stvořeny. Ale já jsem musel podstoupit deset tisíc ran, aby se ze mne stal Buddha“. (příběh převzat z Filozofického bulletinu Nová Akropolis)