Na Liveinspirit jsem začala novou rubriku, intuitivně jí mám v sobě už rok, tak konečně se zrodila do reality - Deník synchrnonicit (ukázku z deníku najdete na konci článku). Doporučuju každému si takový deník založit, život se náhle jeví ještě více zá-zračně. Pokud byste měli nějakou opravdu vypečenou synchronicitu a chtěli se o ní podělit - pošlete (ideálně s fotkou) na můj email anamel.web-gmail.com a já jí přidám do inspirativního liveinspirit deníku. Dnes je krásný den, že?
DENÍK SYNCHRONICIT - BALKÓNOVÁ PŘÁNÍ. Začala jsem balkoničit, mé snahy o nalezení nějakého přírodního místa k životu mají podivuhodně podobné průběhy. No jo, útěk. Oukej, Vesmíre, chápu. Tak já si to v tom bytě udělám hezké, některé fáze nepřeskočíš. Pěstuju bylinky, salát, jahody, rajčata, papriky, ředkvičky a květiny, hodně květin. Můj (mini!)balkon se začíná proměňovat v zen zahradu. Rýpu se v hlíně a přemýšlím, jak ty bylinky zavěsím do výšky, že by to chtělo nějaký pěkný proutěný tác nebo něco podobného. V tom dole pod balkónem projde sousedka s přesně takovým tácem a hodí ho do kontejnéru. Zalapu po dechu, seběhnu dolů (no, lovit se v kontejnérech už mi problém nedělá) a tohle je výsledek.
Otázka od Ivanky: Krásné ráno náruč otvírá, na tvé nejtajnější přání se ptá. Celý Ves Mír je ti otevřen aby splnil tvůj tajný sen. Řekni jen, než bude jasný den, jaký je tvůj sen? :-))
Odpověď:
To je otázka, na kterou mohu odpovědět jedním slovem nebo celou knihou, každopádně dnes je ten pravý čas k odpovědi - novoluní (nové začátky) probíhá spolu se silným karmickým zlomem, za pár hodin dostanu menstruaci (takže moje mysl je oslabena - a s ní i strachy a očekávání - věděli jste, že ženský cyklus přináší takový dar?). Ve vzduchu jsou vzdušní Blíženci (Slunce i Luna - mužský i ženský prvek), takže se nebudu zbytečně nořit do tajuplných souvislostí mystérií života.
Radost ruku v ruce se zodpovědností - schopností se rozhodnout, co je a co není součástí mého světa
Za svůj život a následky svých činů se zpovídám sama sobě - a to je mnohem větší síla, než když se bojíme vnějších soudců. Jestli existují nějací astrální karmičtí strážci, kteří účtují naše činy, tak vidí, že sama sobě jsem nejspravedlivějším soudcem. A protože jsem součástí organismů jako je rodina, obec, Země a Vesmír - dokážu odhadnout důsledky svých činů a chápu, že i vše současné je výsledkem mých minulých já a v pokoře to přijímám a měním se - ani ne tak, protože jsem byla doposud z lidského pohledu špatná, ale protože jsem byla taková díky pocitům oddělenosti a strachu. Pokud před důsledky svých činů zavírám oči, nemohu mít úctu sama k sobě - tím si blokuju radost ze Života. Chci-li prožívat skutečnou radost ze života, potřebuju odložit své iluze a nezdravé závislosti. Nemusím, chci.
Přeji si přijímat věci tak, jak jsou - s dobrým i zlým, a zároveň nebýt pouhým reaktorem na Život, ale dokázat se umět rozhodovat v plném vědomí svých činů v širším rámci - být tvůrcem své osobnosti a života se vším všudy, protože vím, že jedině tak mohu udržovat svou vnitřní celistvost a mír, který mi umožňuje prožívat Život plnými doušky.
Život a smrt
Dalajláma řekl, že člověk ho překvapuje tím, že žije, jako by nikdy neměl umřít, a umírá, jakoby nikdy nežil.
Přeji si, abych většinu dní (přijímám, že každý den není po-svícení) usínala s pocitem, že pokud se zítra ráno neprobudím, můj život stál za to. Aby mne doprovázel pocit takového vnitřního naplnění, který mi tento pocit umožní.
Můj život jako hmatatelný důkaz toho, kdo jsem
Čin řekne více než tisíc slov. Ve skutečnosti jsem mnohem víc než pár statusů na Facebooku a článků na webu - jsem krásná i ošklivá jako kdokoliv jiný. Myslela jsem si, že nemám právo dělat rozhodnutí, že je to nepokorné vůči vyšší síle, ale bůh je ve mně jako já, když ho přijmu, uslyším jeho hlas skrze mě. Již nepotřebuji dokazovat cokoliv druhým, ale vím, že ve mně jsou ještě nevěřící aspekty, které v rámci své celistvosti potřebuju přesvědčit o své vlastní síle a odvaze. Mám možnost volby a svým rozhodováním tvořím život -
to mi dává půdu pod nohama a mizí pocit bezmoci, že nic nemám ve svých rukou -
tedy přichází pocit bezpečí uvnitř. Že jsem zdrojem své opory a svého bezpečí
jsem si potřebovala dokázat činem - proto ty cesty do dálek, putování. Proti úspěšně opakované zkušenosti nemohou rozum ani emoce nic namítnout, a tak jim nezbývá nic jiného než přijmout čistou realitu, pravdu o tom, kdo jsem - v dobrém i zlém. A jestli se někdy v životě zachovám jako zbabělec, tak jen proto, abych se s tím strachem rozloučila a příště v sobě našla odvahu konat jinak.
Přeji si, abych vždycky měla odvahu vstoupit do akce, abych buď potvrdila to, čemu věřím, nebo iluzi vyvrátila. Přeji si, aby ve všem, co dělám, byla vždy přítomna prvotní myšlenka Lásky.
Znát a žít sebe
Já jsem vždycky měla nutkání znát svět, znát a
rozumět všemu kolem - abych to mohla mít pod kontrolou (akce-reakce)... a
přitom stačilo poznat samu sebe a své reakce na ten svět.
Přeji si, abych si byla vždy vědomá toho, že já jsem ten, který rozhoduje o tom, jaká budu osobnost.
Pohled do zrcadla
Vždycky jsem chtěla být dobrým člověkem, ale v minulosti nad tímto přáním převzalo vládu mé ego a našeptávalo mi principy odměny a trestu - budeš-li dobrá, budou tě milovat, nebudeš-li dobrá, budeš potrestána. Motivována touhou na jedné straně a strachem na té druhé jsem se pak vyžívala v roli oběti - zvláště, když mě někdo dostatečně neocenil. Ale mohla jsem si vážit já sama sebe, když jsem někde uvnitř nechtěla vidět skutečnou motivaci svých "dobrých" skutků - tu falešnou hru ega. S odstupem času vidím, že to byla krásná fáze života, hodně jsem se naučila, hodně toho vzniklo, i když to bylo z ega, pořád to byly dobré věci. Abych tohle mohla restartovat, potřebovala jsem si osahat sobečtější způsoby existence. V tom ale byla stejná oddělenost jako v prvním přístupu. Nevěděla jsem, že je to jen přestupná fáze. Časem jsem začala pozorovat své okolí a začalo mi docházet, že už znovu chci být laskavá k druhým, mít zájem o jejich potřeby, být sdílná, darovat nečekané dárky, dělit se o vše, čeho mám dost - že je to něco, co mi v tomto světě chybí, v mém světě. To byla touha pramenící ze skutečného zdroje bytí, z mého srdce a pocitu sounáležitosti.
Nyní jsem se mohla
vrátit k tomu, co je součástí mě - být vlídná, laskavá, šetrná k životnímu prostředí atd.
- a znovu - protože chci, nikoliv musím. A tu už není oběť, ale radostná volba, která
vede k opravdové úctě sama k sobě. Neměla jsem v životě vzor přirozené laskavosti, moudrosti, zdravé ne-závislosti a péče, o to více si vážím toho, že jsem to v sobě našla. A že zároveň znám své hranice a vím, že teprve když naplním sebe, stávám se nekonečným zdrojem toho, čeho jsem plná.
Proto mým přáním je dívat se na sebe do zrcadla (toho skutečného i skrze své bližní) a vidět se jako osobnost, kterou mohu respektovat, která bude mě samotné inspirací a výzvou k dalšímu růstu - přeji si mít schopnost zdravé sebekritiky a přijímat přirozeně fakt, že každý den máme příležitost žít více v souladu se svými hodnotami.
Rodina, komunita, společenství
Jak chceme milovat bezpodmínečně celý svět, když nedokážeme vystát svou rodinu? Cesta k mé rodině byla velmi dlouhá, jsou to nesmírně dokonalí učitelé bezpodmínečné lásky a zároveň respektování vlastních hranic. Byly i fáze, kdy jsem své biologické rodiče absolutně odmítala, doslova jsem je vydědila - oddělovala jsem se od kořenů, které mi právem náleží - a nechtěla jsem to slyšet. Definovala jsem způsob jejich fungování v mém životě na základě minulosti, zarytě jsem byla uzavřená všem novým možnostem. A cítila jsem se osamělá a celý svět se mi zdál hrozivý. Hledala jsem k nim cestu krůček po krůčku, někdy to byly scény jako z nízkorozpočtové komedie. A někdy to vyžadovalo opravdová rozhodnutí o tom, kým chci být a jak se sebou nechám zacházet - v takových chvílích to vypadalo, že házím hrách na zeď, ale nebylo tomu tak, následky mých činů se mi vždy časem vrátily v podobě oboustranně zdravějšího přístupu - rodiče jen prostě potřebovali více času to zpracovat - i když vlastně ani nevěděli, že se přirozeně začínají ke mně chovat jinak.
Hojnost přichází skrze zdravé vztahy. Nemusíte být boháči, a přesto se můžete cítit požehnáni. Dříve jsem měla přátele, pro které jsem dělala první poslední, pořád jsem je měla v hlavě (strach z jejich ztráty mi nedovoloval je mít v srdci) - jak je potěšit, jak jim pomoci. Problém byl v tom, že oni to tak neměli se mnou. A někdy to bylo zase naopak. Prostě v tom nebyla rovnováha. Byli se mnou stejně rozumově jako já s nimi. Dnes se podívám na své přátele, které jsem si vybrala ke sdílení společného života a kteří si vybrali mě - udělali jsme jistě hluboké rozhodnutí, že pro tento čas budeme jeden druhého podpírat na společné cestě, a vhání se mi slzy do očí vděčností. Každý z nás má totiž něco, o co se může s druhými podělit a nebude mu to chybět, zatímco přátelé to velmi ocení - dáváte, přijímáte a najednou si všimnete, že jste neskutečně boha-tí - ale ne tak, jak se píše v příručkách o zbohatnutí. Myslím si, že každý z nás má v sobě složku osobnosti, která je chamtivá - bojí se ztráty a chce víc a víc. Kdo tvrdí, že ji nemá - toho ovládá nejvíce. Myslím, že život není o tom tuhle složku zlikvidovat, ale být si jí vědom a umět s ní pracovat tak, aby nám pomáhala v životě růst, ne aby nám diktovala a dělala z nás lakomce a falešného politika. A přesto by vztahy neměly být hlavním cílem našeho života, nýbrž jedním z prostředků plného žití.
Můj sen je plně prožívat sebe jako součást rodiny všech úrovní - té úzké pokrevní, širší rodiny skrze komunitu přátel a společenství v obci, vlast a kraj, pozemské rodiny Země i té vesmírné. Přeji si v pravý čas najít muže mého srdce a vychovat s ním dítě, které se stane opravdu krásnou, svébytnou a přirozeně zodpovědnou osobností - je-li to vůle boží.
Pravdou je, že dřív jsem to chtěla všechno a hned, a tak jsem si vytvořila iluzi dokonalosti - že už to vlastně všechno mám a v tom vnějším světě jsem hledala, slyšela a viděla jen to, co této iluzi odpovídalo, zbytek informací jsem zazdila - teprve, až když jsem si dokázala přiznat, že život je výsledkem každodenních činů a rozhodnutí, dostala má každodenní realita svou náležitou váhu a důležitost a život začal být najednou nečekaně smysluplný, protože každý drobný čin už nebyl smutným osamoceným skutkem, ale stal se cihlou velkého posvátného chrámu, který stavím. Pozemského chrámu své duše.
Večer jsem šla spát s vědomím, že se ráno již neprobudím - to byla stará verze mé osobnosti, velmi smířená, spokojená s vývojem věcí tohoto života, představovala si, jak se zrodí ve své další lidské podobě a začne nový cyklus svého vývoje, na který se připravovala. A pak jinde jindy jsem se já jako syn narodila sama sobě a svému nádherně moudrému partnerovi. Příběh příběhů. Dokonalé bezčasí.
Věci dní, let a cyklů minulých znovu vytvořily kruh pevných základů a staly se integrovanou součástí mne samotné, aniž by mě nadále negativně mohly ovlivňovat - jen posilovat. Díky, že jste, a tedy i já mohu být.
Nejdřív mne upozorňovali, že žiji příliš minulostí, že se toulám ve své vlastní hlavě. Pak mi záviděli, že neřeším, co se stalo, co se stane, že prostě jen JSEM. Pak mě napomínali, že příliš upínám zrak na budoucnost, že KONÁM. Co mi řeknou nyní, když to zvládám všechno najednou? Dějí se zároveň a žít ve všech časech najednou je úžasná zkušenost, je to jako být v oku tornáda své vlastní existence.
A tak mi konečně docvaklo, že i to teď se přeceňuje - ono je dobré mít to všechno tak nějak vyvážené, protože i to "předtím" i to "potom" je prostě součástí nás, ať chceme či ne.
Novým pohledem léčíme minulost (aby nás posilovala), srdcem plném důvěry připravujeme budoucnost (která se stává obsahem našeho přítomného Já) a svými smysly a vnímáním prožíváme přítomnost (která nás ukotvuje, abychom se v tom všem neztratili). Jedna rovina se učí a zdokonaluje skrze druhou.
Lásku potřebuje cítit jen ten, kdo jí skutečně necítí. A tím ji hledá. A tím ji nalézá. A zjišťuje, že všechno pojmosloví se rozpadá a zůstává jen prostá Existence.
Foceno v kouzelném očistném místě nedaleko vesničky Arantei v severozápadním Španělsku. Tam jsem na konci svého loňského putování přešla most přes minulost a všechny kufry starých ran nechala za sebou. An.
Posvátná hora Kailás, místo oslavy svátku Wesak, dne zrození Buddhy.
"Umřel mi kocour. Byl starý. Ležel mrtvý - na lékárničce!! Vtipný, co?" Takhle vesele mě uvítala doma kamarádka, která před nedávnem probrečela několik dní, když jí umřelo hříbě. Tomu říkám transformace, očividně očista slzami fungovala, to hříbě přišlo na svět i kvůli tomu - pomoct jednomu člověku s tématem tabuizované smrti. A tak tu máme dnes úplněk ve Štíru (hluboká transformace skrze tabu a utrpení) a Slunce v Býku (pozemský požitek skrze hmotná potěšení). Dlouho jsme hledali rovnováhu a ti, kteří našli, již nemusí odmítat radosti života ze strachu z vlastní nestřídmosti a nezřízenosti, anebo odmítat střídmost ze strachu z nezdravého puritánství... Laskavý svátek Wesak přeji všem duším v lidském těle i bez fyzické formy. Autor článku: Jana Anamel Mráčková
Dvanáct dní uteklo jako voda. Má existence se stočila a zas roztočila jako vír v řece. Nic není na svém místě. A přeci všechno perfektně sedí. Věci se děly stejně, a přeci jinak. Na mém deníku pro tuhle cestu je spirála, koupila jsem ho těsně před odjezdem. To už nikoho nepřekvapí. Byla to cesta integrace (viz článek na Liveinspirit). Z tolika perspektiv jsem v posledních letech poznala sama sebe a konečně to dává dokonalý celek. Já jsem nikdy nebyla ztracená. Nikdy jsem nebyla oddělená. Je vůbec v tomhle světě legální být tajným obdivovatelem sebe sama? Zamilovala jsem se do sebe, stala jsem se sama sobě úžasnou společností.
Nepamatujeme si, co pro nás v tuto chvíli není důležité. Na druhou stranu si vzpomínáme na svá jiná já v jiných realitách, časech a prostorech, protože tyto příběhy nám mohou osvětlit naše přítomné hmotné já a jeho zkušenost, protože tyto roviny jsou souvislé a to spojení, ty různé perspektivy navyšují informační účinek jednotlivých úhlů pohledu hlavních rolí naší duše v tomto multiverzu. Moje minulost tohoto života se zjevuje ve tmě, vlastně spíš v barvách vzpomínek stejnou sílou (či slabostí - porovnáme-li to se silou přítomnosti) jako kterýkoliv jiný "minulý" život, a tak je na místě ptát, zda se to vůbec stalo, bylo to skutečně součástí mé hmotné zkušenosti, nebo to vytvářím tím, že si vzpomínám? Jsem tvůrce každou buňkou svého těla, och, ty galaxie buněčných informací! Člověk začíná skutečně žít, až když dokáže pochybovat, zda vůbec existuje v té dokonalosti, v jaké se jeví, v tu chvíli se dotýkáte nejčistší formy dojetí. Má mysl už dávno není lineární, je spirální - spojuje úrovně, které mají určité konexe. A tak v tuto chvíli jsem součástí mnoha příběhů, ty se vynořují a zase ztrácí. A já je nezachytávám, protože to není důležité. Děje se to. Tady na Tenerife jsem toho "viděla" mnoho... příběhy, legendy, budoucnost, minulost - vše se propojovalo v jednom bodě - v mé vyšší mysli.
Otázky, které se zdály akutní, najednou neexistují. Naučila jsem se věřit svým rozhodnutím. A jediné rozhodnutí, které skutečně o něčem rozhoduje - je, kam položím svou nohu nyní, a kam tu druhou po ní, jaké slovo vyslovím teď, s jakou intonací, sílou, koho oslovím a koho nechám projít kolem bez povšimnutí, kam zaměřím svou mysl. Nic dál dopředu nemá smysl, protože za vteřinu může být všechno jinak. Och, ano, ráno se opravdu už nemusím probudit. Můžeme dělat plány do budoucna, ale že včera jsme chtěli jít doprava, neznamená, že dnes naše cesta nevede doleva. Naše rozhodnutí jít doprava bylo již dávnou součástí rozhodnutí jít doleva. Plánovat budoucnost bez lpění na jejím průběhu, to se učíme. To je naplňování naší vnitřní vize, o jejímž rozsahu nemáme ani tušení. Dříve jsem na cestách stále pochybovala, zda ulice, kterou jdu, je ta správná, zda mi v té vedlejší mi "něco" neuniká. Konečně se cesta stala součástí mne, cítím jí v sobě. Už není o čem pochybovat. A já vím, že co si prožiju na cestě, to dokážu následně aplikovat do svého života. Takže tohle je čas na malou oslavu. Všimla jsem si malého obrázku srdíčka a kávy na svém mobilu, dala jsem si je tam před třemi lety, aby mi vždy připomínaly, že život je o lásce, pohodě, přátelích a radosti, tehdy můj život takový nebyl. Sen, o kterém jsem nevěděla, že mám, se naplnil, tak nač si dělat starosti, co bude dál. Semínka jsem zasadila, teď o ně budu každodenními kroky pečovat.
Jsem na letišti, zítra ráno letím zpět, jsem tu s Belgičanem a Čechem, co si tu poklidně už nějakou dobu žijí, příběhy lidí z cest mi vždy rozšíří obzory, co vše je možné, a tak se i já otevírám zas novým možnostem. Všichni tři smrdíme a večer se umyjeme na toaletách pro postižené, které poslouží jako naše koupelna.
Vím, že jsem byla tam, kde jsem být potřebovala, potkala, koho jsem potkat měla, integrovala, co chtělo být začleněno... Tak nějak jsem tu byla jinak než na jiných cestách. Nic jsem nehledala, po ničem jsem netoužila, jen jsem byla a věřila v každé své rozhodnutí. To si vezu zpět do svého života. A taky úctu ke své samotě a obdiv ke všemu, co dokáže mé tělo. Cítím prázdno. Hezké prázdno. Dřív by možná bylo děsivé. Dneska vím, že vše je součástí procesu.
Naše životní zkušenost slouží jako důkaz nám samotným (těm úrovním, které nevěří), co vše dokážeme. Já sama jsem pro sebe hmatatelným živoucím důkazem (pro jiné třebas inspirací), že samota je krásná, když s ní člověk nebojuje, že mé tělo toho zvládne mnoho, když se s ním spojím, že když se ztratím v pochybách, je velmi jednoduché se vrátit zpět do víry a vědomí lásky. Jsem posílena. Posílena sama sebou.
A že mě ještě občas přepadl smutek, že tu není nikdo se mnou? Což se může tady stát lehce, když jste jeden špinavý člověk mířících do hor mezi tisícem voňavých plážových lidí. Už vím, že samotu si nesu s sebou, byla schovaná někde v mém srdci, tady se to stalo jen odrazem toho, jak se některá má část cítí osaměle doma. Je na čase, aby přátelství byla znovu reálná a hmatatelná, aby lidé na ulici nebyli cizinci, kterým je nutno se hlavně vyhnout. Aby člověk viděl vždy příležitosti být kontaktní. Mapa může říct hodně, ale nikdy ne tolik, co člověk vedle vás. Proto doma budu posilovat pocit sounáležitosti, protože pak se nikde nebudu moci cítit osaměle. Protože pro božskou prozřetelnost je velmi jednoduché přivést vás k lidem, se kterými se budete cítit doma, kdekoliv budete. Somos el mundo. Jsme jednou zemí. Nelze být oddělen.
Učím se nechat vést intuicí. Doslova. Když nevím, kudy se vydat, kde spát... Jakkoliv mě tlačí čas (odjezdy autobusu, stmívání...), vím, že nejlepší je sednout si, dát si kávu nebo si pustit hudbu a tam, kde nebyl čas, se objeví dokonalé načasování, a řešení se zjeví, ano doslova zjeví samo - jako obraz, myšlenka, pomyslný scénář. Vím, že cesty jsou symbolem životní stezky, a tak integruju tento způsob rozhodování, abych takto vědomě chodila nejen po Tenerife, ale i svým životem.
Jestli na mé poslední cestě mne provázela písnička "Miluješ jen, pokud dokážeš nechat odejít.", tak zde to byla píseň s názvem Happy...
Jsem balón, co může letět klidně až do vesmíru. Vznáším se, a všechno je mi jedno.
Protože jsem šťastný. Tleskejte, pokud se cítíte jako dům bez střechy. Protože jsem šťastný. Tleskejte, pokud cítíte že štěstí je správná cesta. Protože jsem šťastný. Tleskejte, pokud víte, co pro vás štěstí znamená. Protože jsem šťastný. Tleskejte, pokud máte prostě chuť.
Tak hasta luego! Bude mi chybět papája, avokádo a chuť místních banánů...
Vzhledem k tomu, že jsem se na internetu vyskytla vždy jen krátce, publikovala jsem krátké příspěvky s fotkami pouze prostřednictvím Facebooku. Tak tady je trochu Tenerife...
Paella v El Puertito, zapomenuté rybářské vesničce. Sopka Pico del Teide v západu slunce. Magické útesy Los Gigantes.
Můj bejvák. Na jednu noc - má vlastní hacienda na pobřeží. Ranní jóga na terase.
Západ slunce nad Atlantikem a ostrovem Gomera. Area "no camping" Východ slunce nad Pico de Teide (vstávat člověk nemusí, slunce tu vychází v půl osmé ráno, tady na západním pobřeží ještě déle)
Obraz v kostele. Autorova duše si asi vzpomněla na kdysi dávno, když byl ostrov skutečným ostrovem věčného jara plný vědomých bytostí, které tu žili v symbióze s delfíny a velrybami.
Just another day in paradise...S novými přáteli, vesnička Masca.
Velmi pomstichtivá rostlinka. Když odloupnete jednu z těch kytiček, získáte lepidlo typu Herkules. Když si neumyjete ruce a namažete si půl hodiny poté obličej krémem, získáte VYRÁŽKU. Ano, mám i jiné historky než s kaktusama
Tady by ze mě mohl být FRUTARTARIÁN (frutas - ovoce, tartas - dortíčky) Jsem přemangovaná... zkuste spát pod mangovníkem a nepřejíst se...
9. 5. Postel, sprcha, vyprané oblečení. Ach... ach... ach... Tohle je na cestách to krásné, naučí člověka vděčnosti za věci, které někteří považují za samozřejmé. Hory jsou super a tahle horská vana má své kouzlo, ale v životě je krásný právě ten kontrast. Jako je třeba právě ledová bystřina versus horká sprcha, smradlavé týden neprané oblečení versus vůně mýdla, noci pod hvězdami a komfort lidských obydlí.
10. 5. Dneska jsem se probudila v místnosti zalité bílo-zlatým světlem, které okolo mě tančilo a vlnilo se jako oceán. Ta místnost byla bez oken. Tolik k aktuálním erupcím na Slunci...
Ahoj z Tenerife (Kanárské ostrovy) Nějak se oteplilo :) Žádný vtipný nebo hezký status asi nevymyslím po 360 km řízení, 5 hodin letu a dvou nocích beze spánku. Ale ty banány! A ta papája! Producto de Tenerife. Víc nepíšu, mam popíchaný prsty, jak jsem trhala zralé plody kaktusu :D Hasta luego! Autor článku: Jana Anamel Mráčková
