Paradox Já jsem i nejsem mé emoce a proč je finální odmítnutí prvotním přijetím

Následující řádky jsou zároveň tak trochu odpovědí Zuzance na její kdysi dávno navržený námět na článek "Lepší je být přirozený než normální!". Hm, ... lepší nevím, zprvu je to stoprocentně náročnější, ... ale později nepochybně zdravější a od určitého okamžiku vlastně mnohem snazší než si udržovat všechny staré masky naučených reakcí. K maskám totiž potřebujete mysl operující na nízkých frekvencích - řekněme "úředníka" - mysl, která třídí podněty a podle toho z šatníku vybere tu kterou reakci. Když se mysl pozvedá z bahna pochyb o sobě a o světě, v šatníku mizí ramínka i police a objevuje se totální chaos - úředník prochází školením a časem zjistíte, že tahle neorganizovaná masa je dokonale fluidní - úředník se stává umělcem a dochází ke změně způsobu vnímání existence - viz můj poslední článek Buňky jako satelity. Ovšem tomu předchází náročná cesta zkoušek, výzev a úkolů... osobně se domnívám, že cesta do podsvětí dokonale znázorňuje cestu duše do těla...

Zuzi mi k tomu tehdy připsala souvislosti, které jí napadaly ke slovu "přirozený": "BÝT PRIRODZENÝ" u vás asi PŘIROZENÝ ;) /PRI-ROD-ZEN/&/PŘIRO-ZEN/ Niečo ako bytie ŽENY... alebo cesta ZEN (jako zen-buddhismus)... prirodzeně, veď vieš!

Oh, ano, já viem. Nad slovem "normální" se pozastavovat nebudu (však normalizace nebo plynové komory ukázaly, kam vede potřeba jednotných norem), za to slovo "přirozenost" mě zajímá. Anglicky natura-l, souvislost s přírodou (která reprezentuje implicitní nevyslovený dokonalý řád vzrůstající z prvotního chaosu;) je zjevná (naturae lat. příroda, naturalis přirozený). Žijeme v době, kdy přirozené procesy těla jsou považovány za odporné, přirozené projevování emocí za hysterické, přirozená tvořivost za nesmyslné hraní si na ideály a tak bych mohla pokračovat do nekonečna... Přirozenost má opravdu cosi společného s "ženou" - s ženským aspektem duše, tedy se týká i mužů. Tahle žena, kterou mám na mysli, je často spojována s emocemi. Jako by mezi slovem žena a emoce bylo rovnítko. Jestliže ale společnost považuje emoce za nepřípustné, žena se dostává do absolutně trýznivé smyčky, dusí v sobě emoce a pak je jedním uvolněním dostává ven. I příroda tuhle naší tendenci odráží - dostává emocionální záchvaty (vichřice, tornáda, potopy, bouřící sopky, zemětřesení) - Matka Země by jako žena v tomto světě byla označená za hysterku - ale my víme, že jen vyrovnává nerovnováhu. Nerovnováhu vyrovnává právě ten, který je citlivý na mimosmyslové informace - a zpětně se vracíme k ženské části duše - ta, která přijímá a jako řeka reaguje. Uvolnit tuhle část duše do proudu je jeden z nejtěžších úkolů dnešního člověka. Za nejtrapnější (a pro lidstvo nejnebezpečnější) hlášku považuju: "Vzmuž se, kluci nepláčou." - To, když slyším, pláču za ty malé kluky. Muž si celá staletí nemohl dovolit prožívat emoce, protože byly spojovány se slabostí (čím neomalenější žoldák, tím lepší zabiják) nebo nebezpečím (rozptýlení v boji či při lovu), ale já věřím, že dnes je to jiné a že když mluvím o emocích jako o cestě k sobě, mluvím o něčem, co se týká nás všech. 

Žena v tuhle chvíli jen vyrovnává naší kolektivní energii - je-li muž dokonale odpojen od svých emocí, žena se musí postavit na opačný konec spektra, aby misky vah zůstaly v rovnováze. Protože ženy nakonec podlehnou v raném věku společenskému tlaku a zatvrdí se, musí se pak rodit muži jak se říká zženštilí. Ve vztahu platí ta samá rovnováha: chce-li muž ženu, jak to říct - vznešenější, potřebuje se naučit mluvit o svých pocitech a tím je vynášet na světlo (pak to za něj nebude muset dělat žena či dítě nepřirozenou cestou emocionální lability). A chce-li žena muže citlivějšího, měla by v sobě najít nějaký opěrný bod, který jí ukotví jako loď v rozbouřeném oceánu vlastních i cizích emocí. 

Cílem není, abychom se všichni dostali do jednoho stejného bodu (cílem není norma:), ale abychom si dovolili být, jak zrovna jsme, a tím se otevřeli dalšímu stádiu svého bytí. Jsem citlivý a mám rád krásno, jsem drsňačka a nepoužívám příbory, neumím pojmenovat své emoce, jsem po emoční stránce jako neustále natlakovaný hrnec atd. Pohoda jazz... Jede se dál, poznat, přijmout, a je-li to vhodné, povyrůst. Neulpívat...

Předmětem mého aktuálního průzkumu :)) se stal syndrom odmítnutí - v té úrovni, že lidé by rádi čerpali z mých největších darů, ale děsí se mých nejhlubších stínů - ty nejlépe zamknout do skříně a dělat, že neexistují, "nemohla bys o těch věcech jednoduše nemluvit?" nebo "Nemohla bys být pořád ta superoptimistická holka, co je vždycky nad věcí?" Mohla, ale pak se budeme bavit o vaření a zahradničení, jako to dělám s "přáteli a známými z hmoty" - jestliže se umírním a osekám z jedné strany, pak přicházím v tu chvíli i o dary na opačném spektru mé bytosti, pro které mě právě tito mají rádi. Chci říct - já mohu stáhnout své frekvence, ale nutno říct, že za A/ mě to nebaví a za B/ když mě něco nebaví, nedávám do toho všechno - ani v dobrém, ani v nedobrém. A to souvisí s tím flow - tokem - ten prostě přestane proudit a já dost často znejistím, chovám se... no, nejistě. Když není flow, spustí se mozek a ten začne produkovat pochyby.

Když jsem dospívala, děsila jsem se lidí, kteří uměli jen pouhým gestem, pohledem (osobním vyzařováním) dát najevo, že "takto teda ne-e - buď mě bereš, nebo mě sereš, a tím pádem je mi po tobě šumák", působili na mě tvrdě, dneska vidím, že pokud to člověk umí správně uchopit, je v tom právě ona nejvyšší Jemnost. Vzá-jemnost. Ruka, která když se zvedne, zastaví armádu zuřivých. Přirozená autorita, žádný prostor pro ponižování či povyšování. A pokud ano, tak se taková akce jen sveze po auře dotyčného a vůbec se ho nedotkne. Máme pocit, že člověk, který stojí pevně ve svém bytí, se povyšuje, ale jemu je to prostě jedno - to jen my to neumíme, nejsme sami sebou a celé to zbytečně hodnotíme a prskáme, že ten a ten působí chladně - přitom on jenom nemá potřebu být ve vztahu s někým, kdo se chová jako idiot a opakovaně do něj projektuje své vlastní iluze :) Takový duchem pevný člověk vytváří energetický prostor, který druhého ve své přítomnosti vibračně vyzvedne do jeho lepší verze, která nemá již potřebu vůči čemukoliv být v pozici odporu, tedy odmítat a tedy nemá potřebu projevovat nějaké nízké tendence - ovšem zároveň se tyhle tendence naprosto neuvěřitelným způsobem zviditelní. A v takovou chvíli lidé obvykle začnou házet své bahno na zdroj světla...

Mnozí jsou pro nás takovým zdrojem světla. Teď to obrátím - i vy jste pro mnohé tím pevným bodem existence. Jsou lidé, kteří Vás takto pevné odmítnou (a překonat pocity osamocení je v tuhle fázi opravdu hluboce bolestivé, vyvěrá to jako nikdy nekončící pramen hluboké intenzivní bolesti - a zas se dostáváme k nutnosti prožít emoce - je to jako hnis, který prostě jednoho dne vyteče a úplně beze zbytku opustí Vaše bytí), ale jsou lidé, kteří po nějakém tom zavrávorání tuto nabídku přijmou a díky tomuto přirozenému toku energií se ocitají ve svém vlastním flow a začnou své životy postupně přetvářet do podoby, ve které se budou cítit lépe (naturalis) - proto se lidé s Vámi cítí dobře - vlastně hlavně proto, že Vaše absolutní přijetí jejich bytosti v nich vyvolává jejich lepší já - a o tom by měly být dnešní vztahy. Tak lze měnit svět kolem - absolutní bezpodmínečnou láskou, která ale není naivní, nýbrž pevná jako skála a měkká, poddajná, jemná jako voda...

Pro mě je vlastní autentičnost cennější než cokoliv jiného. Protože právě ona je klíčem k mé vnitřní rovnováze. Není to sobecké - právě z této neutuchající harmonie pak mohou čerpat i druzí. 

Ve všech svých vztazích jsem většinou hned na začátku projevila své šílené já, čímž jsem nevědomě pokládala otázku: "Tak co - zvládáš?" a byl klid - asi to začnu znovu praktikovat, je zdravé se občas tak projevit, aby lidé věděli, na čem s Vámi jsou a že každá mince má své strany - vznešená královna vzrůstá právě z problematické princezny - protože právě problémy a konflikty ji učí.

Občas na své přátele zavrčím. Ano, moje přátelství takové je, ochranitelské a výchovné a já prostě seknu drápem, když vidím, že si vlčata hrají už příliš nebezpečnou hru. 

Ano, i já mám své nálady - bylo by děsivé, kdybych neměla. Ona, právě ta bezprostřednost, kterou na mě mají mí přátelé rádi, má oba póly - jeden je boží a druhý je "na zabití" :)) - a jsem-li jedním, jsem i druhým, člověk nemůže zavřít dveře jen z jedné strany.

Věci jsou, jak jim dovolíme, aby byly, proto mě realita učí, že svou energií dovoluji něco, co se mi nelíbí - to nemusí být způsobeno odporem ze strany mé či kohokoliv, jen nevědomostí, neznalostí souvislostí - a tak se učím tyhle poznámky mých přátel nepřecházet mlčením a učím se učit, ano doslova učit své bližní přesně tuto pravdu, kterou vkládám do těchto slov, že je to jako by chtěli pít víno a odmítli hrozny - víno pochází z hroznů, stejně jako dary pocházejí s toho, co považujeme za prokletí.

Stíny osobnosti bývají dost často výsledkem v dětství špatně pochopeného a nyní nevyužívaného daru (ovšem mám takové tušení - že to je právě ona hra, kterou dobrovolně hrajeme - hledači pokladů), přičemž nezdravé či dokonce patologické chování vzniká tím, že se nepochopený dar (a pak i jeho stínovou podobu) snažíme obejít, potlačit - čímž s nimi ztrácíme kontakt. Přicházíme o svou autenticitu, jedinečnost, rozmanitost. A jedinou cestou, jak se dostat zpět, je projít všemi těmi emocemi, které skutečnost překryly a na základě nichž jsme si v hlavě vytvořili zvrácená přesvědčení o tom, jak by věci měly být, abychom byli přijímáni. Možná se naše společnost tváří civilizovaně, ale je 30 let opravdu dost na to, aby se svobodná a pestrá bytost cítila v tomto světě v bezpečí?

V každém principu zrcadel (zrcadlení vnitřních bolestí a radostí skrze vnější svět) je bod obratu, bod potvrzení - bod, kdy vnitřně jste už jiní, ale realita se ještě nestihla přeprogramovat a žádá si od nás finální potvrzení toho, co chceme, a absolutní přijetí aspektu, který opouštíme. Takže moji bližní neodmítají tyto mé aspekty proto, že já bych je odmítala, ale proto že jsem své přijetí ještě dostatečně do světa nevykřičela, a tedy se má vnější realita zatím neproměnila na základě toho, že jsem v posledních měsících nalezla lásku, pochopení a obdiv i k těmto svým stínovým částem duše. Mám-li říct pravdu - jsem sama ze sebe téměř v extázi, když jen pomyslím na to, jak je vše ve mně perfektně propojené - roztříštěnost se stala mou integritou a reaguji výstražným zavrčením, dovoluje-li si někdo o mě vynášet nějaký osobní soud.

Takže skrze mé vztahy mi byla několikrát zopakována finální otázka, zda opravdu vím, kdo jsem. A já s hlavou vztyčenou odpovídám - Ano, vím, kdo jsem ve svém jádru. Jistě, že druzí mají právo (stejné právo jsem přeci připsala zrovna loni na podzim já sobě) s námi nebýt, nevyhovujeme-li jim, ovšem tím se musí rozloučit i s tím, co jim do života přinášíme. Nemůžete platit pannou a krále si ponechat. Neprodávejte se takto podfukářským obchodům. Jak řekla Marylin Monroe:

"Jsem sobecká, netrpělivá a trochu nejistá. Jsem často mimo kontrolu a těžko zvládnutelná, ale jestli se nedokážeš srovnat s mým Já v těch nejhorších chvílích, tak si můžeš být zatraceně jistý, že si mě nezasloužíš v těch nejlepších!"

Byl to tedy příběh jakéhosi finálního odmítnutí, které mě ještě více propojilo s Podstatou sebe sama. No, finální. Svoje články taky často v pc označím "final" a časem je v názvu "final_final_final" :)) Ale všimla jsem si u sebe nové tendence, která je naprosto boží - v podstatě odmítnutí ve mně vyvolává zcela opačnou reakci než dříve - čím více mě někdo odmítne, tím větší reakci sebepřijetí prožívám. 

V takovém okamžiku vědomě pozoruji (síla Země - nohy pevně na zemi) emoce, nechám je projít buňkami (voda proudu), což se projevuje palčivou bolestí těla (oheň transformace), pak přijde uvolnění (vítr lehkosti) a teprve pak se rozhoduju, jak s odmítnutým prvkem osobnosti naložím - jestli je pro mě v pohodě, baví mě, vnímám jej jako přínosný anebo jestli se nechám inspirovat reakcí vnějšího světa a trochu jej "vychovám" v nějakou pro mně zdravější formu - tedy překročím svůj stín :)

Včera jsem konečně došla do bodu, kdy jsem "nashromáždila veškeré informace svého výzkumu" a mohla povolit stavidla do snad hodinového pláče. V tom procesu bylo cosi vzdáleného a cosi neuvěřitelně blízkého - paradox existence, který celé mé bytí rozpínal, až to bolelo. Možná smutek, že v tomto světě nemohu svobodně prožívat "stíny", přestože je neskonale miluju. Na závěr jsem sama k sobě pronesla nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela :) A je to tak, že tímto se mi zas mění herní pole...

Jak jsem napsala na svém webu Liveinspirit.cz: "Kdyby se mě někdo zeptal na jeden konkrétní způsob, jaký mi pomáhá se ve svém životě cítit skvěle - řekla bych pláč. Vědomý pláč! Takový, který otřásá všemi buňkami! A může být tichý, nezastavitelný, burácející nebo smutný, vzteklý, jakýkoliv je zrovna potřeba :) Totiž, když ty emoce dostanete ven, nemusí je z Vás někdo složitě dolovat nějakou vnější katastrofou a ubližováním. Příp. se takové katastrofě či pokusu o ublížení zasmějete. To je jádro mého receptu na štěstí. Ale to vyžaduje notnou dávku odvahy stát se dobrodruhem ve svém vnitřním světě, pozorovat své prožívání a hledat tyhle zasuté pocity krčící se v nějakém našem vnitřním zaprášeném koutě."

Já věřím, že cesta životní autenticity vede skrze prožití emocí. Máme je uložené jako tvrdé shluky v buněčné informaci (ať už to nazveme minulý život, genová paměť nebo jen fakt, že nám někdo v dětství řekl: "Styď se!"), to nám způsobuje určitou životní ztuhlost, kterou jsem se rozhodla rozhýbat. Lidský duch se stal jednotvárným, i tělo používáme pouze ve třech polohách (leh, sed, stoj) a málokdy jinak. Zkuste se pomalinku a jemně! ohnout tak, aby se Vaše záda ohýbala obratel po obratli - začněte krčním obratlem a postupujte dolů - zjistíte, že je to neuvěřitelně těžké a že s tím (jako kdyby z těch jednotlivých obratlů) vyskakuje na povrch mnoho roztodivných pocitů. Mně takové první ohnutí dolů a nahoru (stejným způsobem, jen se začne dolním obratlem, který se narovnává) trvalo 20 minut, byla jsem zpocená a některé obratle se prostě ohnuly po skupinách - byly příliš ztuhlé.

A ano, mám-li říct pravdu - takto mírně rozhýbaná (mírně, protože do skutečné autenticity mají i nejotevřenější bytosti pořád daleko, ale vše bude, vše roste a sílí) jsem v té okolní ztuhlosti tzv. "už trochu moc", "krásný, ale už trochu moc, nemyslíš?" Ne, právě že nemyslím... já totiž mozek používám k jiným věcem, než přemýšlet o tom, jak pohnu rukou a pohodím hlavou, aby to vypadalo, že jsem dostatečně distingovaná bytost. V mém mozku se usídlila tvořivá inteligence, nezbyl tam prostor pro pochyby nebo kontrolu :)

Dovolit procesu, aby přišel, neznamená stát se hysterickým výjevem chaosu, které je motivován akorát tak potřebou být v centru pozornosti, získat uznání/lítost/já nevim co... To je velký rozdíl. Máte-li vyvinutý respekt k sobě, vždy Vás takový očistný proces zastihne v ten pravý moment... no, a někdy taky ne, někdy je potřeba vzít příležitost a pořádně se rozparádit - on to i ten vnější svět potřebuje vidět, že ještě nějaké emoce v nás zůstaly. A někdy i v tichosti kutálející se slzy po tvářích mladé dívky jsou čirou živoucí poezií v tomto loutkařském průmysl zvaném společnost.

Já sama se v očistných procesech už neztrácím, neztotožňuju se s nimi, nesnažím se je interpretovat. Pravdou je, že tohoto bodu bych nedosáhla, kdybych si nedovolila se s nimi plně a absolutně ztotožnit a uvědomit si ten paradox - JÁ JSEM MÉ EMOCE A JÁ NEJSEM MÉ EMOCE. Proč paradox - protože oboje je pravda, nelze říct jedno, aby člověk nepopřel druhé a nedostal se tím do stavu odporu. Proto jedinou odpovědí na jakoukoliv otázku je její paradoxní verze. To je velká úleva, když toto člověk přijme, protože jen mysl potřebuje ztotožnění s jedním či druhým.

Prostě očistné procesy jsou, zbožňuju je (jsou to tedy ještě stíny?), protože vím, že za sebou tím zanechám další část své existence - a tím se uvolní místo pro novou upgradovanou verzi reality. Flooooowwww....

Ne náhodou je v angličtině slovo emoce - emotion - motion je výraz pro pohyb. Bez emocí je mrtvo, prázdno.

Já věřím, že emoce jsou tím, co z nás činí lidi, a že naším úkolem je nikoliv své emoce potlačit, vymazat, ale plným prožitím a pochopením je přesáhnout a povznést je na novou úroveň. Třeba nezvladatelná zlost se může stát pevným citem pro spravedlnost atd.

A tu máme ten paradox - časem se dostaneme do bodu, kdy přirozený = normální = přirozený...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Buňky jako satelity

Jsem poslední dobou velmi citlivá na realitu, která ke mně promlouvá, resp. byla jsem vždy, jen jsem si myslela, že blouzním :) Respektuji věci, které pro jiné ani neexistují, sleduji příčiny a důsledky gest, činů a projevů, které se z omezeného hlediska jeví banálními, baví mě sledovat, jak se vnitřek lidí kolem projevuje ve vnějších událostech a jak na to reagují, a miluju okamžiky, kdy se jim oči rozzáří, mimika se stane živější, tělo přirozeně promlouvá - to jsou okamžiky, kdy se v sobě něčeho dotkli - toku sebe sama. A ano, zalijí se mi oči slzami, když se můj pohled setká s všeříkajícíma očima krav, které jedou v náklaďáku na porážku. Jsem pozorovatel, dešifruji si vlnu života a času - v podstatě to dělají mé buňky (jsou jakýmisi satelity). Přirozený flow informací. 

Bylo velmi těžké dostat se takto do těla - proč? Protože tělo vnímá kolektivní pole, takže jakmile člověk přestane být připoután k vnímání pouze očima, sluchem a myslí, vyvalí se na něj tuny celosvětové bolesti - té minulé (informace z rodové DNA) i té aktuální (tedy toho, jak celý svět je řízen dávnými strachy a bojem o přežití). Buňky jsou v tomhle totiž jako červí díry spojující nás se vším. Jenže - podle mě jinudy než SKRZE tohle bahno cesta duše na Zem nevede. Je to mnohem komplikovanější a v dalším článku se budu věnovat emocím a pocitům, které v tom všem hrají primární roli.

Ale na začátek bych chtěla říct něco o největší smyčce na této cestě - o bludech mysli a tendencích nízké osobnosti. Pracovat s takovým množstvím informaci bylo pro mou mysl nepředstavitelné - jak by to vše mohla mít pod kontrolou, jak by to zvládla vytřídit, promyslet si, jak reagovat na všech těch milion podnětů? No, řekněme, že pod návalem toho všeho mysl zkratovala a vše se "samo" odehrává :) Zapojila jsem orgány emocionálního, mentálního a duchovního těla, které ještě nebyly uznány, natož vědecky popsány (a kdyby si je někdo chtěl představit, byla by v tom stejná neznalost, jako když si lidé představovali srdce nebo plíce ještě před první pitvou), ale pozor - dokonce i námi známé orgány těla mají mnooooohem více funkcí, než jim připisujeme. Nicméně, moje logika došla k závěru, že svět je dokonale nelogický, přijala jako jediný zákon - paradox existence "že něco je a zároveň není" - a mysl se konečně otevřela nekonečnému chaosu, ze kterého vzniká samovolná sebeorganizace. Logikou *boha* nedosáhnete, nicméně i cesta logiky k němu vede, je to cesta, která nakonec přesáhne sebe samu. Mé smysly a další způsoby vnímání jsou citlivé na slovy nedefinovatelné informace a zároveň jsem se konečně dostala do stavu, kdy je mi to vlastně jedno a není tam potřeba mysli to řídit/manipulovat/definovat/ztotožňovat se, což je velká úleva, narážet neustále na své vlastní ego bylo děsně únavné, stále s láskou téměř šišlavě opakovat: "Nene, bobánku, nechovej se jako spratek." :)) 

V prvé řadě jsem pročistila kanály (to souvisí s tím tématem emocí) a tím tomu udělala prostor... a hlavně - změnilo se to, jak se vidím já - pro ostatní zůstává vše při starém - blouzním :)) Ovšemže celý tento web je jakousi osobní terapeutickou obhajobou mého vnímání těla, které samovolně produkuje příliš mnoho halucinogenů, a tímto se s tím vyrovnávám - jak řekl Salvador Dalí: "Ovládl jsem své šílenství natolik, že se z něj stalo umění." Píšu často o šílenství, protože uvnitř nás se tak každý cítí, svět je natolik vzhůru nohama, že vypadá, že to budeme nejspíš my, kdo je padlý na hlavu. Ale nejde to vrátit, bylo by to jako používat Windows Vista (to byl ze všech nejpříšernější operační systém s mnoha nedostatky), když máte k dispozici mnohem modernější záležitost - byť je komplikovaná a teprve se učíte pracovat s jejími nástroji a do toho se snažíte umírnit, abyste nepokřikovali na ostatní - hej, pořiď si to taky... nebo já jsem taaak hustej :)) nebo nedejbože lézt druhým do jejich operačních systémů a tam jim přenastavovat programy bez jejich svolení. 

Krok zpět stejně nelze, ono vlastně v tomhle svém světě totiž už Vistu neseženete, stáhli ji z prodeje. Jste prostě odkázáni na nový operační systém. Přijde okamžik, kdy už zvládnete nízké tendence, které jsou samozřejmě zpočátku velmi lákavé - zvláště, co se týká manipulace s druhými, vyhýbání se zodpovědnosti ("proč zodpovědnost - když umím svůj svět ovládat tak, aby mi přinášel vše, aniž bych se zapojil" - to je velmi dočasné a vybírá si to svou daň samozřejmě, ale na držku nechť si padne každý sám - nejhorší totiž není cokoliv vnějšího, nejtěžší je podívat se sám sobě do očí a odpustit si, že jsme si na tom novém nástroji trochu, ... docela dost, ... ujeli a že nám strach bránil pohnout se dál). Je to přirozené, celý život se cítíme v podstatě bezmocní... a najednou je nám k dispozici nástroj moci. No, však i toto pomine. A pak začnete objevovat nové oblasti - např. že Vám operační systém umožňuje stáhnout nové dovednosti a znalosti. Jeden den překládáte stránku z angličtiny 5 hodin a výsledek je odstrašující. Pak mluvíte s překladatelem a s obdivem a respektem si řeknete: "Oukej, fakt dost dobrý, to chci umět taky", otevřete svoje buňky, dáte download a nakopírujete klíč k vlastnímu potenciálu. No, nestane se z Vás profík přes noc, ale druhý den další stránka trvá 2 hodiny a dá se to i číst... A takto funguje inspirace - když se necháte někým inspirovat - in-spire (ve spirále). Spir-it :)) Roztočte to!

Představme si, jak bude svět vypadat, až s tímto budeme umět pracovat.... a pak velmi rychle pochopíme, proč je na této cestě tolik překážek. Svatý grál nebo archa úmluvy podle legend v rukou nezralých stane se nebezpečnou zbraní... get it? Dostáváme jen to, co jsme schopni zvládnout, aniž bychom ujeli slaboučkýma nohama na kluzké podlaze. Díky bohu za to!!

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Noc bez světla Luny a bez světla Slunce

***I am Athena and I have faith in you!***

Píseň mojí dnešní noci, kdy nebude světla Luny (novoluní a nebude světla Slunce (zatmění)! Pokorně žádám o vedení... Let there be light...

A hned k tomu mi skočila reklama: "Jsme liga superdětí. Každý den připraveni zachraňovat planetu." :)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Svoboda, přirozený řád a jablko pokušení

Cítím v kostech, že následující období mi ukáže, že vždycky existují hloubky doposud neprozkoumané... Teď už záleží jenom na tom, jestli budu tonoucím nebo potapěčem ;) Žluťásek (tak nazývám lidi s označením "přespiritualizováno, přesvětleno" s dodatkem "vyvětrat, smrdí") by začal protestovat, že si to tímto tvrzením vytvářím. Na to bych řekla 4 slova: Já, instinkt. Ty, strach. (a pokusila bych se u toho blbě netlemit:))

Vstoupíme do období Štíra, ve Štíru se nyní nachází Saturn, nekompromisní správce osudu schopný zaměřit jádro všeho, který nevyzrálou osobnost učí o přirozeném řádu pozemských věcí a zodpovědnosti, čímž ji vede k lásce a osvobození - což je v podstatě totéž, láska=svoboda=zodpovědnost=láska. Zodpovědnost motivovaná láskou - tu jen tak někde nevidíme, to je opravdová vzácnost (zatím). 

Ať se nám to líbí nebo ne - pecky v životě dostává (nebo je vnímá jako nespravedlnost) jen ten, kdo není smířený sám se sebou, s druhými a se světem. Dobrým lidem se dějí zlé věci dost často proto, že to jejich dobro je skrytě motivováno strachem. Někdy mě fascinuje, že každé jádro má ještě další jádro :))

Říká se, že aby strom mohl vyrůst k nebesům, potřebuje silné a hluboké kořeny... Jing Jang. Jenže u těch kořenů by neměl být had či žába na prameni - a já cítím, že to je téma dnešní doby - pokušení snadnými cestami - Eva je u bran rajské zahrady znovu pokoušena jablkem poznání, moci a síly vycházející ze stínu, nikoliv z rovnováhy Života samotného... Byla jsem svědkem rozhodnutí svého, ale i mnoha dalších ženských archetypů, Evy i Lilith, které na nabídku "rudého jablka" konečně řekly: Ne, děkuji, už stačilo. Jedna z kamarádek zažila přímo divadelní scénu, kdy herec slezl z jeviště a to "jablko poznání" jí skutečně nabídl. Hádejte, co řekla?

Právě toto pomyslné jablko pokušení nám na dlouhou dobu dovolilo jít proti tomuto přirozeném řádu, který postupně začínáme v sobě vnímat jako silný respekt k něčemu, co není mimo nás, ale promlouvá to skrze nás. Psýché máme všichni, muži i ženy, a finálovou scénku tohohle mnoha tisíciletého dramatu má každý načasovanou v *pravý* čas... Věřte mi ale že ji poznáte, přijde v mnoha podobách a bude útočit na Vaše největší slabosti. A vy dokážete odolávat a rozpoznávat - to bude novinka.

Z hloubi duše každého člověka totiž vyvstává  potřeba návratu (a už bez keců) ke kosmickému řádu, který promlouvá jemně skrze každého z nás a pro který se očima naší omezené vůle stal nepochopeným symbolem rohatý bůh (třeba ten keltský), nepochopený princip, odmítaný Saturn. Saturn je správcem niterné svobody. Dopřeje ji jen těm, kteří nesou zodpovědnost založenou na lásce a vědomí ukotveném v lásce. Jiná svoboda neexistuje, cokoliv jiného je jen dobře skrytý strach a promyšlená kontrola nad během událostí - proto je pro většinu lidí tenhle učitel ďábelský - je to pro ně jednodušší - říct, on je špatný, protože mě pokouší všemi těmi nefér testy, a tedy já mu podléhám / on je špatný, protože mi nedává to, co chci a chci a chci. Pravdou je, že on je, protože mu člověk do-volil být - tím, že nepoužívá svou vůli nebo ji používá mimo pole přirozené laskavosti.

Čím blíže jsme světlu, tím tmavší stíny jsou, proto určité věci nyní gradují - souvisí to s tím finálním jablečným rozhodováním uvnitř každého z nás. A není to rozhodnutí mezi světlem a tmou. A vlastně to ani není rozhodnutí. Vlastně až se to stane, jako by se to nikdy nestalo. Ale nejdřív se to musí stát, aby to nikdy nestalo...

Svoboda od nepaměti začínala ve fantazii, proto i člověk uvězněný ve čtyřech stěnách mohl prožívat extatické propojení se svou duší, tedy uvědomit si, že svobodu jeho vnitřního prožívání mu nikdo neodejme. To se netýká fašistických světů, kde jsou pro degradaci tohoto prožívání používány chemikálie a velmi komplikovaná manipulace - k této realitě jsme blízko, ale ukazuje se, že síla Ducha je schopna resetovat jakékoliv vnucené pohledy. 

Když dáte svobodu svému vnitřnímu prožívání, nastane obrovský chaos, bludy, vize děsivých scén... Je to prohlédnutí 90 % naší DNA, kterou vědci nazývají jako spící, zbytkovou (a to se ještě ani neví o rozšířené DNA jako informační matrice duše), jeví se jako prázdná, ale!... nevnímáte bludy proto, že byste je stvořili, ale proto že už ve Vašem bytí dávno byly... neposilujete to tím, že se na to podíváte, posilovali jste to tím, že jste to schovávali,... prolítne to kolem jako meluzína, zaburácí, možná na chvíli zešílíte... ale pak se začnete smát té směšnosti všeho, co se ve Vás odehrává, jak vyplují na povrch strachy genů a strachy duše a strachy strachů a člověk si uvědomí bizardnost a absurdnost těchto strachů v přítomném okamžiku přítomné reality... a pak nastane ticho... a z toho Ticha může člověk začít spřádat nové příběhy založené na novém vědomí a poznání... Až se pohár vyprázdní, teprve může být naplněn. 

Když v člověku pulzuje moudrost a zodpovědnost, už nepotřebuje strach, který by jej musel chránit, protože sám nerozpozná tenké ledy. A o tom je skutečná svoboda. A ta se zprvu pojí s velkou úzkostí - je to jako ta fobie z otevřených prostor. Proto člověk ke svobodě potřebuje i víru a schopnost ten neklid využít k činu. 

Víra není pojistkou, že se člověku nebudou dít zlé věci, je jistotou, že jimi projde bez trvalé újmy na duši - skrze pochopení a poučení pro příště. A čin není nepopíráním plynutí, nýbrž jeho druhou stranou mince.

Kdybyste se mi zeptali, odkud pramení mé vnitřní pokyny k životu, nemohla bych Vám říct ze srdce, nemohla bych říct ani z hlavy - nevím, kde a kdy se to stalo, ale od určité chvíle se vše spojilo a celá moje bytost, každá buňka v těle hovoří a zpívá o tom, co bude další krok na mé cestě životem nebo jak zareaguji na každodenní podněty. Z prvotního chaosu postupně vyvstává nový řád. Je to instinktivní. Každá má buňka ví, co má dělat. Nesedím na obláčku a "nemám hotovo", nemám miliony na účtě ani nic, co slibují různé duchovní systémy, ale jsem v pohodě. Srala jsem na všechna ta lákadla a všechny berličky a teď jsem jednoduše v pohodě. Autentická. Extatická. Každodenní. Přirozená. Prostě normálka, bejbe. A vím, že kdybych něco opravdu chtěla, mám to. Takže jestli něco nemám, stačí se podívat, proč to nechci :) Pulzuje mnou ta stejná síla, která vede planety jejich drahami a otevírá květy v jejich pravý čas. 

A s tím ukončením dělení "odkud jaký popud přichází - je to mysl, nebo je to srdce, bože, já jsem tak vyděšen" se ztratily pochyby o tom, zda učiněné bylo či nebylo správně, taková otázka v mém světě již neexistuje. Nelituji, ale učím se - z toho, co nedopadlo tím nejláskyplnějším způsobem, se učím pro svá budoucí rozhodování. Jsem jako biologický kompjůtr, co se novými úkony neustále sebezdokonaluje.

U mě to prostě fungovalo - osvobodit svou mysl, osvobodit své emoční prožívání, osvobodit své vnímání... pak už se Duch nemá o co zarazit. Ale jak říkám - každé jádro má ještě další jádro. Nic není definitivní!

Každopádně jsem si všimla, že už nevynakládám téměř žádnou energii, abych měla život pod kontrolou - ačkoliv právě tohle napětí bylo mé stěžejní téma - takové to téma, kde máte pocit, že nikdy ten stín nepřekročíte. Dnes mé bytí protéká mým tělem a život se děje... 

Strach ze svobody je základní motivací člověka, protože ke svobodě se vážou kvanta myšlenkových vzorců - proto máme všechny ty systémy, pravidla, kontroly, opatření...  Někdo by se zeptal - co je to za svobodu, když člověka řídí "nějaká síla"?... Právě tento paradox je klíčem ke všemu... a jeho pochopení je nepřenositelné, je to práh, který musí každý překročit sám.

Život je o naslouchání a odpovídání, tak funguje každá buňka v lidském těle. Příliš duchovní lidé jen naslouchají, lidé zakotvení hluboko v hmotě zas jen hekticky reagují/odpovídají... Můžeme se během dne či života či existence přelévat mezi nasloucháním a odpovídáním, ale vždy mají smysl jen, pokud jsou v souvislosti a pokud tam není strach jednoho z druhého. Vidět znamená měnit. Další paradox. Jediným klíčem k našemu vnitřnímu štěstí je plynulé neodporující uvědomování si sebe sama a podle toho zpracovat nižší popudy či ukotvit do reality vyšší vize sebe sama.

Já toho moc nekontroluji, vše se odehrává, pravidla života (nebo spíš jakési rituály) se vytváří tak, aby mě podporovala... ve chvíli, kdy mě oslabují, mění se... je to neustálý proud, proměna, pohyb, ve kterém se ale vlastně nic nehýbe, neboť život je přítomným momentem, který mění pravděpodobnost podob dalších přítomných momentů... Má bytost nastavuje tyhle pravděpodobnosti jako veslo v rozbouřené vodě, ale řeka života sama rozhoduje, který proud strhne mou loď...

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Našel jsem ticho duše...

Photo © 2014, ANA, Liveinspirit.cz

V polích, lukách a lesích našel jsem ticho duše a jako křehký křišťál jsem jej přenesl ve svém srdci do vřavy světa, aby se mi stal majákem na břehu oceánu každodennosti... Jak dny šly, z křehkosti zůstala jemnost, ale ten kámen byl zbroušen do diamantu - oh, ani jsem si nevšiml - a byl jsem jemný jako vánek, a přesto pevnější než skála...Já, člověk (An)

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Zápisky zpod mangovníku

Odložila jsem na nějaký čas dopsání rozepsané knížky Na hranici mezi šílenstvím a osvícením (asi proto, že ještě vůbec není jisté, jak ten příběh skončí). Začneme trochu lehčí literatúrou - 120 normostran Zápisků a každý týden nějaká přibude. Tak že by už letos? Fulghum by řekl - Možná. A možná ne  Necháme se překvapit. Krásný podzim. An.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Vysněné manželství :))

Překlad: Jdu do jiné dimenze. Nepotřebuješ něco?

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330 

Věříš? Tak hlavu na špalek! Pak se teprve ukáže...

Copyright - Shutterstock

Ahoj Lásky,

dneska Vám trochu popíšu svět psychedelických vizí, promluv s mezisvětím a existenci mimorealit, esenciální chirotickou oběť léčitele a mystérium znovuzrození... - jednoduše řečeno - dneska vyděsím naše ega :)) A konečně zase jednou použiju pár vulgarismů - jéééj, inu, Neptun v Rybách na Mars ve Střelci, uvnitř mě je alchymistická dílna, co se snaží spojit vodu s ohněm, jinak řečeno - hrabe mi a jsem oprsklá.

V srpnu jsem měla velké dobrodružství, iniciaci do světa, o kterém jsem věděla, jen jsem ho v důsledku své výchovy a tlaku kolektivního vědomí považovala za vlastní konspirační teorii. Na druhou stranu celou tu dobu sleduju tendence svého ega chytit se těch zážitků a znásilnit je pro vlastní obsesivní potřeby. Luxusní tanec na hraně mezi šílenstvím a osvícením. Opět. Jen taneční krok byl výrazně jistější. Nazývám to dobrodružství v mé hlavě, protože přesně tam se ten "film" dá přeladit klidně na jiný žánr, chtěla-li bych - stačí doslova či pomyslně lusknout prsty a říct Budiž světlo! Toto je má vůle lásky! Tím chci říct, že jsme pánem svého vlastního prožívání. Nechci tím však říct, že je toto prožívání nereálné, ten tanec probíhal - a dokonce i v hlavách dalších lidí, což vždycky zavání nutností uznat, že ty věci jsou prostě - existující - byť jsou vytvářeny oddělenou osobní vůlí rovin nižších než je božská rovina kosmické sjednocující lásky. Kdyby James Redfield nevěřil všemu, co prožívá, byl by dneska mrtvej a ani jedna z jeho knížek by nebyla na světě. O co tu jde v aktuální době - je smíření dimenzí. Jsme na počátku rozrušování hranic a je tu informační bordel. Důsledky toho jsou tak nedozírné, že malinký člověk to raději v první fázi popře, protože už takhle se mu vymyká z rukou hmotný svět, co teprve všechny ty širší roviny? Jenže - neznalost neomlouvá - a tady je spíš na překážku! Čím méně ty roviny známe, jejich zákonitosti atp. - tím lépe si s námi mohou pohrávat - v tom špatném smyslu - naopak, když je poznáme, přijmeme jako součást sebe sama, projdeme transcendencí, zasvěcením - zjeví se ten ostrov pokladů, který musí! být obklopen temnými vodami, aby jej nedosáhl někdo, kdo by jej chtěl zneužít. Všechny příběhy vypovídají o tom, že onen svatý grál či archa úmluvy v rukou zla mohou mít apokalyptické důsledky. Tedy chápejme tyto světy jako nepřirozenou ochranu, která chrání Přirozenost. 

Dokud nedokážeme svou mysl povznést do úrovně geniality a zanechat za sebou všechno dělení na úrovně - je dobré si být takových věcí vědom. Je to mezistupeň na cestě domů, nutno říci, že takové poznání není nic finálního, časem se zcela rozplyne. Každopádně nelze tvrdit, že ho nepotřebujeme, nelze si sednout na obláček a dělat, že už tam jsme :) Na druhou stranu jsou to skvělé zážitky - a o to tu jde především!

Vím, že svým přátelům způsobuju paniku, když začínám mluvit na tohle téma, nebo na jakékoliv téma jejich strachů, ale oni si stejně vždycky přijdou pro další dávku "příběhů z podsvětí", protože ví, že informace zrovna v tomhle - znamenají obrovskou výhodu - protože pak se jakýsi podvědomý děs vykrystalizuje do strachu odděleného od nebezpečí - strach je iluzí, tedy pomine, a nebezpečí je situace, která lze řešit. Namísto paralyzovaného strnutí vědomá akce. Když člověk pozná rovinu své mysli a buněčné informace, dobrovolně zboří, co překáží novému, pak tím volí tvořivost namísto destruktivního chaosu.

Nicméně výsledkem toho tance byl totální kontakt s temnou stranou tohohle světa, ostatně - není to poprvé, co si Anča dává valčík s padlými anděli, chtěla bych prohlašovat, že jsem si to nevybrala, ale to je blbost, zatraceně vědomě jsem si to vybrala - jsem v tom totálně ve svém živlu, protože najednou všechna zkušenost dává smysl a přináší pocit skutečného naplnění. Situace, které lidé běžně nezažívají, nás učí nehledat pochopení ve vnějším světě, no, ale pořád ho tam tak nějak podvědomě hledám a říkám si - kurnik, kéž by tak někdo mohl nahlédnout do mé hlavy a vnímání... a řekl - "Je to v pořádku, ona není šílená, jen nezvykle vnímavá na multidimenzionalitu." Mé malé já křičí - dejte mi potvrzení, dejte mi štempl!!! Takových jsou plné psychiatrické léčebny...

Jó, narodit se tak do společnosti, kde jedinci s napojením na jiné časoprostorové roviny jsou automaticky vychováváni v šamanském stylu (například) - aby s tím zvládali zacházet, ... a nikoliv zesměšňováni či ze strachu odsuzováni - to by bylo bájo, nojo, ale my jsme tu ve střední Evropě, tak už se s tím ňák poperem, že jo - jen potřebujem uznat tu existenci... Největší prča je, že mě nikdo nezesměšňuje, neodsuzuje - na to si vystačím já sama se svými genetickými programy - moje buňky samy promlouvaj. Chachá, středoevropan, odstřižený od svých kořenů. Až my si vzpomenem, až překonáme stud, to bude legrace, protože tahle prvotní síla Chaosu není nic zvráceného, zvrácená je naše snaha ji popřít - a my to pod nánosem programů ve svých buňkách víme... Už jsem pochopila, že mnoho z nás se narodilo do takto těžkých buněčných informací, abychom to jednoduše zastavili, zmírnili, upustili páru tomuhle materiálu a pomohli tak vytvořit na této Zemi generaci svobodnějších osobitějších jedinců, aby ti vytvořili další generaci ještě svobodnějších a osobitějších jedinců, aby se Země znovu stala pestrým tvořivým polem, nikoliv monotonním polem nepřetržitého agresivního vývoje za cenu destrukce slabších článků celku. Jenže proti této naší snaze stojí úplně zblázněný imunitní systém téhle reality, který vyhodnocuje jakoukoliv odchylku jako hrozbu a podle toho reaguje. Nicméně - i s tím se dá pracovat.

Pomalu zjišťuju, že ne pro všechnu zkušenost se v životě rozhodujeme, někde uvnitř vím, že občas se nám do života vloudí něco nežádoucího jen proto, že jsme se právě pro nic konkrétního nerozhodli - tahle realita je dokonalý systém mysticko-fyzikálních zákonů, Vesmír neobsahuje prázdná místa, a kde jsou povolené hranice, kde si člověk nedo-volí plně existovat, tam se mu z oceánu energií nalije cokoliv - byť nekvalitního - nebo možná právě proto nekvalitního - aby si těch odpadků všiml a rozhodl se to místo ve svém životě zaplnit něčím - řekněme - tvořivějším, láskyplnějším. Nic víc, prostě jenom zpráva o prostoru s potenciálem tvoření. Čím více se nám děje nežádoucí, tím silněji je potřeba si přát žádoucí - a tím nemyslím malinkaté parazitální tužby ezo-ega - myslím tím kolosální informační výbuch tvořivé energie Ducha skrze každou buňku lidského těla. Mazat staré buněčné informace závislé na určitém druhu zkušenosti, nahrávat nové.

Imperativ Života a Lásky - LET THERE BE LIGHT! ... 

Tyhleti týpci, strachy nebo černý mrak nebo strašidla nebo jakkoliv je kdokoliv vnímá - jsou prostě pokušitelé, našeptávači, boží poslové s jakýmsi trochu osobitějším stylem - ti využívají tato prázdná místa, tato zatvrzelá místa v srdci, tato zaváhání, toto naše odmítnutí duše... Málokdy vidíme jejich smysl, když jsme pod jejich plnou palbou (většinou prostřednictvím nežádoucích zkušeností) - tam není prostor pro kompromisy a zaváhání! Tam ze sebe musíme dostat TO NEJLEPŠÍ! Být tím, koho z nás běžná realita těžko vydoluje. Smysl pochopíme, až teprve když vidíme, že nás ty střely dovedly na kopec, odkud jaksi vidíme život mnohem jasněji.

Kde byla slabost, může být síla. Kde byl strach, vzniká odvaha. V určitou chvíli své existence se stáváte tvořitelem - přestanou se Vám tyto nežádoucí okamžiky z velké části dít, máte pevnou vůli už je k sobě nepřipustíte, tak začnou strachy chodit rovnou - bez zprostředkující zkušenosti. A tak se takhle jednou v noci vzbudím (vlastně opakovaně, trvalo to víc než týden) - a ten Temný pán, co tak rád hází rameny a dělá si na tom to svoje pekelný image - mi sedí u postele (na postel nemůže, udělala jsem si z osobní vůle, krystalů a posvátných předmětů kolem postele ochranu, neboť už jsem dostala echo, že začne pořádný mazec - a pevná osobní vůle je nejvyšší ochranou, protože tam, kde vládne síla ducha, nemůže žádný "čert") - tak tenhleten mi povídá: "Anamel, lásko, už jsme spolu dlouho nic nepodnikli, co takhle nějakou tu slávičku, vždyť - tohle - (rozhodil rukama na znamení "podívej se, jak žiješ, to je ubohé" a hned mi tam střelil nějaké ty parádně lákavé vize) - to spraví nějaké to nekonečné bohatství, což? Vždycky to s tebou byla sranda..." - a šup, zas mi promítnul výběrové scény z mého dovolenkového pobytu v této galaxii, a tak mu říkám vědoma si již všech důsledků: "Miláčku, už ne. Byla to zábava, ale fakt už to stačilo, já teď už hraju podle jiných pravidel." 

Tak jsem se ráno probudila s pocitem hrdosti, koukám do Slunce a říkám - Božínku, dobrý, co, jsem to zvládla. On pak na mě rohatej (ne, on nemá rohy, to se jen tak říká) vytáhl další noc ještě vyšší kalibr - mojí závislost na někom, kdo byl rozhodnutý odejít z tohoto světa. Páni, to já jsem zavrávorala. Probulela jsem několik dní - prosím z pocitu vlastní viny, že jsem neupsala kousek své duše za klid duše někoho jiného - tak my to tady v té pozemské realitě totiž děláme, pro vlastní závislosti na druhých zaprodáváme sami sebe. 

Další noci začal tahat z paty moje největší strachy, prožila jsem během těch nocí a dní nejhorší scénáře svého života - svůj osud v podobě "všechno, co se může pokazit, se pokazí"... A jednoho rána, kdy už jsem si říkala, že to fakt nedam, protože to byla totál bolestná buněčná mutace, mi v uších zazvonilo - Jako kámen broušený do diamantu...- přišla jsem k počítači a tam na mě zíral obrázek diamantu... a v tu chvíli mi to docvaklo, pokrčila jsem rameny a říkám - tak blbej osud, jo? Vono se to neposere... Strejda Lucifer chvíli obdivně koukal, radostně zatleskal, lusknul prsty a zmizel v oblaku černého kouře. Chvíli zírám do tmy a říkám si - Von je na mě snad pyšnej, nebo co?

Co tím chci říct - že někdy - někdy to, že zrovna nevíte, jak vyřešíte nějakou základní existenciální situaci - neúspěch ještě neznamená, že děláte všechno špatně (ona ta iluze, kdy jste fakt fakani a neumíte si peněz vážit, nebo jste v oběti "já chudinka vs. celý hrozivý svět" - prostě lze rozeznat, jsme-li ochotni) - ale někdy, prostě dáváte hlavu na špalek za to, čemu opravdu niterně v Srdci věříte! A jste pokoušeni! Jste broušeni! Protože do této doby jste těm silám podléhali a musíte dokázat, že jste připraveni!! Že ten ostrov pokladů nezničíte, nezneužijete... A právě v těhle chvílích je důležité zachovat si důstojnost, nádech-výdech, ono se to změní... jen neodporovat. Ten tlak, v jakékoliv podobě, nás skutečně testuje, nakolik jsme průchozí, ... máme na hlavě jablko a důvěřujeme Robinovi, musíme, protože jestli sebou začneme házet, s naprostou jistotou nás ten šíp trefí...

Sláva, bohatství, uznání - to jsou atributy hmotného světa "dokazující" smysluplnou existenci, která zároveň zaručí - že neumřeme hlady - hladu my se moc bojíme. Já sama jsem musela přestat poslouchat lidi, kteří mi říkali, že když se nekoupu v penězích, tak je něco v mém spojení s celkem Stvoření špatně, že se nemam ráda - haha - to mi říkali lidi, ze kterých doslova proudilo, jak sami sebou opovrhují ... když jsem si toto připustila - že vše je v pořádku - někdy v červnu jsem totálně vyprskla smíchy, když jsem z nadhledu uviděla, jak - pozor - zcela záměrně! hraju hru na nedostatek. Velmi zábavná a tvůrčí hra! Uviděla jsem synchronicitu několika svých rozhodnutí během krátkého času, která vedla k tomu, že jsem tehdy přišla o většinu zdrojů svých příjmů a všechny finanční pojistky "na horší časy" - jenže to je právě to - ony to byly pro mě zdroje nezdravé - přinášely mi do života pocit marnosti, nezodpovědnosti k sobě sama a zbytečnosti - byly to ústupky touze po falešných jistotách, byly projevem mé lenosti - byly to ony zrádné "SNAZŠÍ" cesty...

Peníze někdy jsou, někdy nejsou, bohatství a vědomí hojnosti zůstává trvale...

Mně nikdy nic v posledních dvou letech nechybělo (no, kromě toho kávovaru a bot - prohlašuje uraženě mé ego, které je následně utišováno vyšším já, že přeci už víme, že vše přichází v pravý čas, v ten čas, kdy už na tom tak záleží). Hmotné ego tenhle přerod - zrození Ducha do hmoty - nedává, ale nutno si uvědomit zase - že je to dočasné. Já nevím, proč zrovna kávovar se pro mě stal symbolem stability, ... ale jo, vlastně vím - loooong story... :) O projevech boha-tství skrze synchronicitu něco vím. Pravdou je, že když přijde nečekaný několikatisícový výdaj, s člověkem v takové životní lekci "hlava na špalku, buď-anebo" ... to zamává. Řešení je samozřejmě tam, kde přestaneme situaci vidět jako "buď budu věrná sama sobě, nebo udělám ústupek". Včera jsem otevřela svou krabičku tzv. "emocionální jistoty" - což je krabička, kam jsem si střádala peníze "co kdyby" - pro klid mého emocionálního já a bylo to - jako bych otevřela pandořinu skříňku - oh, znovu - ty domnělé jistoty. Fňuky, fňuk - a hle, kámoš s ohnivýma očima tu byl zas - no, on je fakt vtipnej - tak jsem v noci zapálila svíčku jako symbol světla mého srdce, protože ta tma kolem byla taková nějaká tmavší než kdy jindy, až ouzko mi z toho bylo - a to je co říct, ale říkám mu - kšá, dneska si povídat nebudeme, jsem unavená a usnula jsem s pocitem, že doprčic, já jsem furt v oběti - ten čmuchal to prostě vždycky vycítí... :))

Do diamantu, Ančo, do diamantu!!

Astrologie, umí-li se k ní správně přistupovat, je dokonalým odrazem "jak nahoře, tak dole" - energie nastavuje kulisy toho, co chceme jako Duch prožít - vytváří dokonalé herní pole (ve kterém se dá od určité doby samozřejmě pohybovat tak, že Vás onen testovací mechanismus nezasáhne - ale - pro to tu teď nejsme, teď se pracuje na těle, na buňkách, co jsme tak nějak podědili trochu rozbité - a k tomu ty vlivy potřebujem - proto i to vědomé přijetí hry na nedostatek). Vytváří herní pole pro případ, že bychom se unaveni hrou z toho chtěli vyvléct, zahodit kostky a říct: "Já už nehraju." A tak hraju, dávám do toho všechno, mám už dva roky ve svěrací kazajce 2. dům, tj. dům financí (a taky hodnot), páni, já se toho už naučila, ... a k tomu mi nedávno přiskočil k mysli Chiron, ten šílený léčitel skrze bolest, moje kamarádka to vyjádřila zcela jasně - buď se ti změní mozek, nebo se zblázníš. Věřte, nebo ne - taková hláška mi pomohla, potvrdila, že jsem v procesu a že to někam vyústí. Světlo na konci tunelu. Práce s mozkem je velmi legrační - je to trochu jako v matrixu - člověk je schopen si uploadovat schopnosti, ví-li, jak na to. Ale ten Chiron, přátelé, to je mazec, to jsou doslova výbuchy supernov, pardon synapsí (ono je to stejný), to Vás mozek vtáhne do sebe a nic jiného než ten compjůtrový procesor ve Vaší hlavě neexistuje, symfonie barev, apokalypsa armagedon, psychedelické vize všech časů a prostorů, v jednu vteřinu pochopíte alfa a omegu celého vesmíru a v druhou se z toho zblázníte...

K tomu mi Pluto vojebává Lunu, což je něco jako paralýza duše. Tak si připadám, to je asi i důvod, proč méně píšu. Moje duše dostala injekci nervového jedu a teď se tak nějak škube v předsmrtných křečích - "je to pro Vaše dobro, milejdy". No, ale už víme, že smrt je skvělá, jenom to umírání až tak bezva není, takže v klasickém anamelím stylu - jako Fénix vole z popela! - tak nezbývá než si opakovat ... - I TOTO POMINE... protože ve výsledku se toho zas až tolik neděje, až na to, že se děje všechno :)))

Stay strong, stay kick-ass! An.

---

Autor článku: Jana Mráčková, An 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.

Rozvoj článků podpoříte finančně nebo dárkem od srdce - obojího si cením a vážím, je to dar za dar.

• Fio banka, platby z ČR: 2100410460/2010
• Fio banka, platby ze SLOVENSKA: 2100410460/8330