Můj příběh

Jana Mráčková - Anamel (nebo taky jen Ana)

Základní data

Narození: 20. 2. 1986, 10:20 v Sušici (tyhle údaje jsou citlivější než rodné číslo  :)

Rodina: Dva Střelci si pořídili za děti dvě Ryby. Rodiče se rozvedli. Zaplaťpánbů!

Astrologické vlivy: Ryba, ascendent v Blížencích, Luna v Raku, hodně vody, ohně a větru... země málo, ale už umím občas i stát pevně nohama na Zemi

Bydliště: Horažďovice (maloměsto v blízkosti Šumavy na hranici Jihočeského a Západočeského kraje), studovala jsem 5 let v Brně, půl roku jsem strávila v pošumavské vesnici o pěti chalupách, kde jsem si zkoušela roli bio-eko Ženy, jinak věčně na cestách

Vzdělání: Bohemistika na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně

Bývalá zaměstnání: brigádník v pásové výrobě, prodavačka v Olympii, redaktorka webmagazínu pro mládež, korektorka novin, asistentka starosty, projektová manažerka neziskových projektů, autorka žádostí o granty EU atp., pracovník v sociálních službách, vedoucí nízkoprahového klubu pro děti a mládež

Současné zaměstnání: spisovatelka, inspirátorka, obchodník s krásou ... a taky hlídačka dětí,  kuchařka, zahradník a prostě, co se kde naskytne

Život

Život je pro mne jako jízda autem v mlze - musím důvěřovat vnitřní navigaci, která mi říká, že stále ještě jedu po Cestě. Nevidím dopředu, nevidím dozadu, jsem Tady a Teď a jedině s tím mohu pracovat - s příštím krokem.

Můj život se stal takovým, jakým si myslím, že je.

Žijeme v cyklech a rytmech. V zimě se zklidňujeme a jsme méně aktivní, jaro nás tlačí do akce. A tak to je, akorát člověk má potřebu to překrucovat a nelíbí se mu, kde zrovna je, jak je a s kým je... Jakmile začínáme respektovat přirozený řád věcí vnějších i vnitřních, uleví se nám a Život nám předá trochu důvěry a přestane nás za sebou podivně vláčet.

Osvícení, aneb kouzlo života takového, jaký je

Osvícení je pro mne stav, kdy chápu všechny rozměry zkušenosti (znám a přijímám všechny barvy spektra, přijímám světlo i tmu své cesty, a tím i cesty druhých) a dokážu k druhému člověku přistupovat bez posuzování, škatulkování a hodnocení - tedy v pochopení všeho, co je. Neptám se na zbytečné otázky "Proč?".

Toho člověk může dosáhnout i bez spirituality. I moje maminka dosáhla v posledním roce mistrovského stupně bytí, a ani o tom neví. Není to totiž třeba, nevybrala si o tom vědět. To jen šťouralové, jako jsme my, potřebují vše poznat a vědomě prožívat, jsem věčný hledač Teorie všeho.

Náboženství - ne, děkuji, já sama

Pocházím z ateistické rodiny. Zaplaťpánbů (ano, to byl pokus o vtip). Koncept trestajícího boha a existence jako hříchu mi nikdy nebyly blízký. Podstatu náboženství jsem nikdy nepochopila, něco mi tam nehrálo do noty, i když chápu, proč si lidé tu cestu vybírají. Když jsem byla teenager, snažila jsem se odpovědi na některé mé otázky nalézt ve východním náboženství, ale ani to mě dostatečně neuspokojilo. Zahazovala jsem jeden směr za druhým. Nakonec jsem si vybrala z každého jen to, co odpovídalo mým vnitřním pocitům "takhle by to mohlo být". A co vím nově, že víra je pasivní - a potřebuje jako protipól aktivní tvořivé ruce.

Toužila jsem po nalezení vyjádření toho, v čem spočívá má víra. Bez zatížení církví jsem bez jakýchkoliv prostředníků postupně začala poznávat univerzální sílu, kterou mnozí nazývají Bůh. Pro mne se jedná o univerzální princip, který vládne tímto vesmírem, jakási pravidla hry, která jsou spravedlivá a víceméně jemná a pochopitelná, respektujeme-li je. Když jdeme proti nim, jsou útočné. Když jdeme s nimi - posilují nás. Jak se stáváme vědomějšími, stává se dle mého více vědomým sebe sama i tento Princip.

Měla jsem období, kdy jsem tomu tzv. Bohu vyčítala svou oddělenost a prosila ho na kolenou, ať si mne vezme zpět k sobě. Byla jsem zaseknutá v roli oběti, než jsem pochopila, že Univerzum do mne vložilo všechny nástroje tvoření, které mohu využít pro tvorbu vlastního života a světa, ve kterém chci žít. Uvědomění přišlo poté, co jsem odložila sebelítost a přijala zodpovědnost za svou existenci. A i tak jsem stále na začátku, rok za rokem se učím zcela novým způsobům existence ve zodpovědnosti za své činy.

Božství jsem našla v sobě, stala jsem se vlastním přičiněním právoplatným partnerem Univerza při vytváření skutečnosti. Vesmír do mě už nemusí strkat, já jdu sama, i tam, kam se většině mé osobnosti nechce, když vím, že to je cesta. Nikdy jsem si moc nehrála na anděli, víly a jiné. Používám ty pojmy a ano - jsou tu s námi, ale jsme to my. Je to jiné vyjádření našeho nad-vědomí. Pokud se někdo obrací k archanděli Michaelovi, obrací se na svou vnitřní Pravdu a Svobodu. Máme vše v sobě, nepotřebujeme se obracet vně a dávat svou energii samozvaným duchovním guru či nedej bože myšlenkovým formám vytvořeným lidskou myslí, které žijí v astrálu a parazitují na člověku - obracím se na rovinu nad tím vším - na rovinu Ticha, kde nic není oddělené. Tam nacházím i kristovskou energii (nemluvím o myšlenkovém konceptu vytvořeném staletími náboženské nesvobody) - je to ta část v nás, která pamatuje na svou božskou esenci a zároveň chápe lidskou zkušenost, je to můj vnitřní učitel, otec i milenec v jednom. Je to přijetí mé individuality a zároveň vědomí sebe sama jako dokonalého celku, se vším všudy.

Pokora je pro mne univerzální soucit a důvěra v sebe sama a běh událostí. Nemusíme poklekat před vnější autoritou. Snaží-li se někdo vychovávat/učit/milosrdně obdarovávat energií - staví se do vyšší, vyspělejší pozice před toho, kdo mu to umožní tím, že se staví možná nevědomě na nižší úroveň. Nebudeme-li se ponižovat, nebudou falešní proroci. To neznamená, že nejsou ve vnějším světě lidé, kteří nás nemohou inspirovat - naopak, je jich spousty, ale i ten, kdo inspiruje, potřebuje být inspirován... Líbí se mi názor Inelie Benz - "Posiluji ty, jež posilují mne." A neznamená to, že nejsou ve vnějším světě bytosti, kterým není potřeba pomáhat, ale to je potřeba z boží vůle, nikoliv ziskuchtivé mysli - která se ve své nejzapeklitější formě, že si tak vyslouží království boží - to je duchovní pýcha a pád bývá ostrý.

Minulé životy, karma - kam to zase lezeš, Anamel

Během roku 2011 jsem začala mít vnitřní vhledy do minulých životů (zde na Zemi i mimo Zemi), viděla jsem obrazy, příběhy, cítila pocity (Atlantida, Egypt, Tiamat, španělská inkvizice a mnoho nižších, časem i vyšších světů i mimo tuto galaxii). V roce 2012 se četnost vystupňovala - všude se psalo, že musíme čistit karmu, tak jsem čistila a čistila "své" kořeny (v meditacích, sebe-uvědomováním pocitů, pochopením souvislostí, přepisovala DNA, uvolňovala buněčnou strukturu)... Najednou začaly být věci tak intenzivní, že jsem se nemohla od těchto vizí oddělit a mé vědomí bylo neustále někam stahováno pryč, dostala jsem se do absolutní mimoreality. Každý nápis, každý obraz, každý člověk mne rozvibroval "vzpomínky" a já ztrácela půdu pod nohama. Čím více obrazů se mi ukazovalo, tím více si začínaly odporovat a já si začala všímat, že různé typy vizí ke mne přicházejí v přítomnosti různých lidí. A tak mi byla dána milost - pochopit, že to vše nebylo z mé vlastní Individuality, že mé vědomí vstupovalo do historie jiných bytostí, jejich proudu vědomí. Možná to byla určitá dohoda s Univerzem, že trochu pročistím lidskou karmu, ostatně docela jsem sama řádila na odvrácené straně, takže jsem to přijala jako vlastní očistec - dohnalo mě, co jsem stvořila. Každopádně jsem nalezla hranice sebe sama a dávám si značně pozor, komu kam lezu :) Tehdy mi jedna léčitelka řekla: "Ty máš tak otevřené třetí oko a tak zavřenou zemskou čakru, že se divím, že nejsi zavřená v blázinci, být tebou si srovnam vztah k rodičům a k Zemi." - no, a tak se stalo, trvalo to 2 roky než jsem začala považovat Zemi za docela přátelské a přívětivé místo a "boha" za fajn týpka, co to se mnou myslí dobře.

Začala jsem tedy hledat podstatu své duše. Anamel je zvuk, který vyjadřuje vibraci mé duše. Není to tedy jméno, jsem to já. V hebrejštině znamená Anám el obraz boží. Vnímám to tak, že jsem tedy vším, čím se rozhodnu být. Jsem Poutník, těžko se to vysvětluje a já sama tomu úplně nerozumím. Zároveň mé tělo funguje jako portál do jiných dimenzí, ze kterých sem nahlíží vyslanci jiných světů a učí se, mohou promlouvat skrze mne - kdybych jim to dovolila. Dřív mne ovládaly, házeli mě ze stranu na straně a hnaly do různých zkušeností, které byly vhodné pro jejich vývoj - nikoliv však tak vhodné pro mne. Má duše má několik hlavních proudů vědomí, které prožívají různou zkušenost v paralelních realitách, s nimiž jsem navázala spojení. Spojení s jinými světy je jen aktivace propojení tak, aby se jednotlivé aspekty mé duše mohly navzájem v poznání obohacovat. Duše je in-formace, Světlo vědomí, které projektovalo své bytí do hmoty, aby mohlo prožít pozemskou zkušenost a zároveň s tím se tříští na mnoho aspektů, které se rozlétají po celém Univerzu do realit a světů, které by mohly být námětem mnohých tajemně mysteriózních filmů. Občas poznám zde na Zemi energii někoho, jehož duše je také zároveň v jiném světě. Jsou tu bytosti z vyšších sfér (těch harmoničtějších) a i z těch nižších - takový člověk žije svůj život, aniž by věděl, že svou zkušeností transformuje celý tento svět nižších sfér. Bývaj to lidé vydědění touto společností pro nějaké hrubé "nedostatky" nebo extrémy. Pro mne jsou to hrdinové.

Pochopila jsem, že díky mému spojení s těmito světy jsem těmto osobám zde mohla předat vzkaz, nasměřovat je v životě směrem, který byl pro jejich domov důležitý. I am just a messenger :) Ty nutkavé pocity jsem považovala za svoje vlastní touhy. Kdybych to věděla, ušetřila jsem si mnohé roky života, které jsem strávila budováním projektů a podílením se na aktivitách, které nebyly ve skutečnosti pro mou duši nutností. Svět tento i jiné skrze mě promlouvali, až jsem se pod tou tíhou zlomila. Ale přijímám to, tímto dočasným přijetí karmy jsem pročistila, co bylo pročistit potřeba, a zároveň jsem pochopila bolest duše, když jde mimo svůj nejvyšší potenciál.

Když se nacítím na svou vlastní minulost, vidím pouze zlaté vlákno směřující do zářivého a pulsujícího středu Univerza, žádné zatížení karmou. Nevím, jestli to je tím, že má duše se transformovala a mohu nyní "psát příběh od prvních řádků", není potřeba se v tom šťourat. Myslím, že karma je otázka volby - když duše odpustí sama sobě, může začít s čistým štítem. Pokud se na Zemi vrací s potřebou své minulé činy odčinit, tak jen z toho důvodu, že si to sama zvolila s odpovědností k sobě i druhým.

Vnímám to tedy tak, že karmu nemám, protože jsem pohlédla svému ďábelskému stínu do tváře, nyní pouze má přítomnost ovlivňuje budoucnost. Soustředím se pouze na Přítomný okamžik, který je pro mne posvátný, ale pořád mám v sobě staré tendence, takže je vůlí a hravostí přetvářím do něčeho pro mne neznámého. Je to legrace, ale vyžaduje to trpělivost a píli :)

V tomto životě jsem díky tomu měla možnost mít mnoho tváří, prožila různé typy zkušenosti, což mne dovedlo k absolutnímu Sou-citu se vším. V mém těle se střídaly proudy vědomí a záměry této bytosti se měnili často ze dne na den, to jsou reinkarnace do stejného těla, většinou nejsou vědomé, já to zpětně mohu vidět. Po zlomových bodech přijde jakoby nová duše, nové vědomí, které sice navazuje na to předchozí, ale zcela jinak, jiným směrem,... když se mi to stalo poprvé, nemohla jsem se ani trefit do dveří, jak jsem nedokázala dobře ovládat tělo. 

Nebudu lhát, když povím, že jsem živoucím důkazem, že každá práce na sobě přináší své ovoce, i když to tak v posledních letech chvílemi nevypadalo, a spíše než o ovoce jsem si říkala o svěrací kazajku. Vím, co s člověkem dokážou udělat pochybnosti. Ale byla to má cesta a byla přesně taková, jaká měla být, nezměnila bych ve svém Příběhu ani písmenko. Ostatně všechno, co jsem potřebovala přepsat, jsem přepsala autoregresí :) Čím více vidím energetický i fyzický vliv svých činů, myšlenek a slov, tím více si uvědomuji, že Vesmír již nebude nikdy stejný, neboť Anamel prožila svůj příběh, a prožila ho naplno, prožila ho absolutně. A tak je to s každým z nás. Každé naše klopýtnutí, každý náš pád měl smysl - jak pro nás samotné, transformaci naší duše, tak celého univerza - v tom tkví stokrát opakovaná formulka - Jsme jedním - měním-li se já, mění se celé univerzum. Možná se samo univerzum již omrzelo prožíváním neustálé bolesti. Stejně jako já léčím a přijímám zraněné stránky své duše, tak univerzum léčí naše duše jako aspekty Jednoho, abychom všichni společně mohli udělat krok v evoluci vědomí.

Dětství a dospívání, aneb jak se žije sci-fi drama

Nepamatuju si - něco jsem si připomněla fotkami, dokážu přivolat vzpomínku, která byla pro původní vědomí důležitá, ale nevnímám u toho emoce. Když jsem poprvé slyšela citát "Mohou Vám vzít všechno, ale vzpomínky jsou Vaše", cítila jsem se trochu vykradeně. To jsem ještě nevěděla, že tu v těle je někdo jiný, než tu byl předtím. To, co vím - vím z vyprávění nebo z fotografií. Některé obrazy a zážitky se mi vybaví v rozhovoru s blízkými, ale nedokážu se procházet krajinou vzpomínek sama. Moje paměť je spirální - můžu cestovat tam, kde to souvisí s něčím přítomným. Přes červenou květinu se napojit na vzpomínku na červené šaty v první třídě atp. Ještě před dvěma lety, kdy bylo první vědomí silnější, jsem si vzpomínala trochu na gymnázium a poměrně dobře na vysokou. Dnes už ne, nové vědomí obsadilo paměťové centrum a plní jej věcmi, které jsou důležité pro nás nyní. Ještě pořád objevuju staré programy spojené s určitými zážitky, ale už je velmi jednoduché je přepsat. Na třídním srazu jsem si vždy připadala velmi divně, protože jsem nikdy neměla tušení, o čem moji spolužáci mluví. Stačilo zavzpomínat nad pár léty zpět (dva tři roky) a já nevěděla nic...

Postupně se mi začalo rozmazávat i období po vysoké škole a namísto konkrétních zážitků nastupuje slitý emoční pocit - to vnímám, že se děje nyní mnohým lidem obecně, to asi abychom mohli být plně v přítomném okamžiku. Pokud je nějaká vzpomínka potřeba pro Tady a Teď, vynoří se, aniž bychom museli proces nějak řídit.

20 let, období Smutku

Celý život jsem měla špatné spojení s realitou Tady a Teď, s hmotou. Nevědomě jsem si vybírala práce a projekty, které mne mj. právě tohle měly naučit, namísto toho jsem trpěla velkým stresem, protože jsem šla hodně do vůdčích pozic s velkým vlivem na komunitní život, což se s přibývajícím věkem a funkcemi stupňovalo, taková zodpovědnost je založená na matrixových pravidlech a absolutně vysává chuť k životu, když k tomu přistupujete z pozice pýchy a strachu, v letech 2010-2012 jsem zkušenost dovedla do extrému. Nebylo mi v tom vůbec dobře, ale zaslepená egem a strachem z nepřijetí jsem to neviděla - jsem ryba, ráda si jen tak plavu, dnes už to vím a přijala jsem to, ale že mi to trvalo - bylo to velmi bolestivé probuzení ze sociálního programu. Jako když vám najednou dojde, že jste už 5 minut pod vodou, aniž byste se pořádně nadechli, a pak se ještě další 3 minuty nemůžete vynořit. Nad hladinou si řeknete - zázrak, že žiju. Už nikdy více 16hodinové pracovní směny, čísla, tabulky, papírování a uzávěrky. Resp. s těmi věcmi nemám problém, šlo o ten pocit za tím - že si nezasloužím existovat. Tuhle sebezradu jsem doposud v sobě nedokázala zpracovat, bolest jsem si sebou nesla další dva roky, protože ještě stále mne doháněly úkoly z tohoto období. Ve chvíli, kdy jsem lekci pochopila v létě 2012 a ujasnila si, kde leží má přirozenost, nastal v mém životě hurikán - výpověď, konec všech dobrovolnických aktivit založených na sebeoběti, stěhování, odloučení od "přátel", absolutní ponor do sebe sama - a setkání s prvním strážcem (energetická bytost stvořená během existence duše jako důsledek všech činů, slov a myšlenek).

2010, po neuskutečněném pokusu o sebevraždu začalo první vědomí dokončovat všechny své pozemské úkoly a vyrovnávat statky - do roku 2012 mi zbyla jedna skříň s věcmi. V roce 2012 přišlo zúčtování - sloučení s mou temnou stranou ve smyslu přijetí jejího účelu, příčin a důsledků a začala buněčná transformace a aktivace DNA. Po marockém pokusu o znásilnění v r. 2013 se původní vědomí zcela vytěsnilo z těla, nové vědomí ještě nebylo ukotveno a aby to mohlo proběhnout, bylo potřeba pracovat na úrovni galaktické DNA, na podzim a v zimě 2013/2014 jsem si řádně mákla, prošla jsem sedmi pekelnými branami a do naha vysvlečená jsem osvobodila mnohé části své duše, které setrvávaly v područí nižších světů na základě viny. Všechny emoce musely ven, byla jsem chvílemi jako zuřivé zvíře mlátící do věcí, hryzající do polštáře, brečela jsem hodiny a hodiny, málem mě uškrtil můj osudový partner, ... až jsem ten pocit oběti a viníka po několika měsících prorazila a po eonech let začala volně dýchat. Neodvážila bych se říct, že je hotovo, nikdy člověk neví, jaká další rovina a hloubka se otevře.

V celém svém životě jsem se často musela hodně snažit být přítomná - skrze chutě, vůně, dotek, soustředění se na to, co dělám, a pobyt v přírodě (nejlépe v horách, jedině tam mne Matka Země dokázala držet pevně ve své náruči). Mé vnitřní prožívání bylo o mnoho bohatší od toho, co jsem žila navenek - pro ostatní jsem se snažila vždy působit optimisticky, ale nemám tušení, jestli to mělo nějaký efekt. Myslím, že ano. Ráda jsem se prý smála, takže asi ano. Většina lidí si myslí, že jsem extrovert, ale já jsem jen velmi přizpůsobivý introvert. Vždycky jsem raději koukala do knihy, než vedla rozhovory o celebritách a televizních zprávách. Hodně jsem se toulala v denním snění a představách. Na gymplu jsem se za to začala obviňovat - že nedokážu najít cestu životem tak, abych mohla být, čím skutečně jsem, bez masky, ten rozpor mezi společenskou konvencí/systémovými pravidly a touhou po přijetí takové, jaká jsem, mne zavedl do období vzdoru - kolem maturity jsem byla hodně punk, tenkrát jsem poslouchala tvrdý metal a na hlavě jsem měla mohawk číro.

21 let - záblesky Světla

Rozpoznávala jsem v sobě dvě osobnosti a brala jsem to jako fakt. Vajíčko uvnitř a skořápka na povrch a uvnitř mne probíhaly boje, kdo se projeví, to Světlo se neustále dralo ven. Jedna část jsem byla já a druhou jsem dostala, abych zvládla žít v tomto světě - a tak vnímám ego, sociální program - já jako podstata jsem jej svou citlivostí transformovala a ono jako znalec systému mne v bezpečí dovedlo až sem, kdy už jsem schopna převzít zkušenost sama za sebe.

V šestnácti se mi začaly vracet sny, díky nimž jsem si vzpomněla na "noční můry" z dětství. Dnes to vnímám, že mi bylo dáno prožít pár let normálním životem, byla to nejpoklidnější léta (ačkoliv si je moc nepamatuju a při vzpomínkách nemám emoční zapojení, jako bych se dívala na film o někom neznámém). Tedy, pokud by se mne někdo zeptal na nejjasnější vzpomínky z dětství - budou to paradoxně mé noční můry. Říkala jsem tomu noční teror, dnes už vím, že má duše skrze své aspekty takto pracovala v mnohých světech, které by se mohly stát námětem sci-fi scénářů. Na gymplu se vše stupňovalo, najednou jsem se ráno od těch světů nemohla odpojit, jako bych byla zároveň tady i tam, pro mne to byly tehdy pořád jen sny, i když nějaké tušení tam bylo - vybavuje se mi okamžik, kdy říkám kamarádce, že musím spát i 12 hodin denně, protože mám v těch světech hodně práce, to mi bylo tak 16, a tak jsem chodila na trochu jiné brigády než moji spolužáci. Nevím, jak mne vnímali ostatní, byla jsem jejich zrcadlem, takže mně to ani moc nezajímá, ale asi bych byla překvapená.

21 let, období Vzdoru a Úniků

Moje duše nese kvalitu rovnováhy, pravdy, spravedlnosti, což jsem vnášela do těchto světů, za to jsem byla často pronásledována. Některým energiím se podařilo proniknout až sem na Zem. Připomíná to trochu film Inception - práce na různých paralelních rovinách nebo cestování časem. Jenže stejně tak už pak nevíte, která bije, když se Vám to vymkne z rukou. Setkávala jsem se tam s různými bytostmi - draci, upíři, viccani, zloději myšlenek, velmi vyspělá umělá inteligence...). Uměla jsem si představit orwellovský 1984 ještě dříve, než se mi Orwell dostal do ruky, poznala jsem pravidla světa, kde žijí upíři, o mnoho let dříve, než vznikly filmy jako Blade nebo Underworld.

Z tohoto důvodu vnímám transformaci jako úspěšnou. Po tisících bolestných nocí plných pronásledování a "slepování" nesoudružných částí vesmírů se i v těchto temných koutech univerza cosi proměňuje - skrze zkušenost Člověka a jeho objevování nových rozměrů Lásky. Vibrace lásky doletěla i do takových dálek, a i když s ní tyto bytosti neumí pracovat a je to pro ně až děsivé (nové a neznámé), začíná se nová epocha vesmírné zkušenosti...

22 let - Oči pro pláč

Ve chvíli, kdy jsem přijala svou multidimenzionalitu se mi dostalo velké milosti, pochopení a vývoje věcí k lepšímu. Jen jsem si ještě nezvykla, že se potřebuju chránit a nemůžu o tom vykládat každému, protože systém se agresivně brání vůči čemukoliv, co ho narušuje.

Jsem nyní připravena tyto světy opustit, však mnoho z nich se rozpadá samo pro nestabilitu, a plně se jako Duše projevit zde na Zemi.

Za ztrátu vzpomínek na rané dětství může vytěsnění, zřejmě nějaká milost od Boha - velmi silnou reakci (pláč a bolest těla) jsem měla, když mi kamarádka řekla, že si to nepamatuju, protože jsem měla otevřené vědomí a bylo to pro mne příliš těžké. Viděla jsem do lidí více než oni sami do sebe. Svět mi začal připadat zkažený, protože jsem viděla, že všichni lidé kolem lžou a jejich vnitřní motivace jsou úplně jiné, než dávají najevo (to je všeobecně známé, ale já to cítila jako své vlastní emoce/myšlenky/pocity, a to bylo velmi bolestivé a přinášelo to řadu traumat, které vedly k absolutnímu sebe-nepřijetí. Jako bych já mohla za to, že jsou lidé takový - jako malá jsem si to myslela a taky jsem se styděla, že to o nich vím.

24 let, temňák :) 

Čím dál více jsem se zavírala do sebe, stala se velmi depresivní a naplnil mne velký vztek. Nakonec vše vyústilo v sebepoškozování a touhu zde nebýt - a současně snahu "spasit svět" prostřednictvím všech mých aktivit, to vedlo k absolutnímu rozpolcení. Temné období mého života trvalo od 17 do 25 let, smysl toho byl z dnešního pohledu jasný - projít peklem sebedestrukce, najít z něj cestu ven a stát se tak jasným důkazem, že to lze.

Svou minulost jsem už značně pro-světlila (Příliš citliví pro tento svět - aneb cesta Sou-citu - zde v článku a komentáři jsem toto téma otevřela a přiznala si, že můj život byl docela traumatický, což otevřelo možnost Odpuštění a nahrazení sebelítosti soucitem) - pozn. to jsem ještě netušila, že mě čeká ještě pokus o znásilnění a střet s osudovým zrcadlem :))) Copak jsem si na sebe připravila dalšího?

Schopnosti - Poutník na cestě Pravdy, Hraničář

:) Žiju ve světě kouzel a přijde mi to přirozené. Minulý týden mi přes noc narostly vlasy o 5 cm. Nadpřirozeno jsou jen jevy, které jsme si doposud mysleli, že neexistují. Telepatie už začíná být také přirozená. 

Ne, vážně, už jsem se s otázkou na "mé schopnosti" setkala :D :D řekla bych k tomu jen toto: o nic se nesnažím, nic nevyvolávám, nechávám věci přijít, když je potřeba, aby přišly. Krom občasných barev nevidím věci ve fyzickém světě, informace mi přicházejí vnitřním zrakem (jakési vnitřní vhledy/obrazy/filmy), v meditacích, ve spánku prostřednictvím snů, která nesou nějaká poselství. 

Sama v sobě jsem našla odvahu vidět Pravdu, to mi umožňuje vidět pravdu i u druhých, cítit, kde žijí a mluví prostřednictvím nějaké iluze. Maminka to tuhle s lehkou nadsázkou vyjádřila moc hezky: Máme doma vědmu, musíme si teď dávat pozor, tady se už nic neschová.

Velmi citlivá jsem na atmosféru nesvobody a energii manipulace. Svým pocitům a projevům v těle již plně důvěřuji, je pro mne ale důležité nevstupovat do zkušenosti druhých, nechávám je prožít zkušenost, pokud to potřebují, ale jsem vždy připravena je vyslechnout a nechat svou duši promluvit, když o to požádají, vše je to o neustálém naciťování vnitřního vedení.

Mám jistou schopnost vložit část informačního pole do slov - já sama představuju a jsem součástí určité části kolektivního vědomí, které pak když se nacítím "jak to vlastně mám", jako trychtýřem přeleji do slov - ten obsah pak vibračně přitáhne lidi,  kteří "to taky tak maj" - a protože se snažím psát upřímně (a píšu taky pro sebe, takže lhát si do své vlastní kapsy je nesmyslné - i když - i to se občas může stát :) jsem sama sobě nejvděčnějším čtenářem), jsem velmi vděčná, že mne většinou život chrání před negativními útoky typu "co to plácáš za nesmysly", protože přitahuji lidi, kteří chápou, že pokud informace není pro ně, je pro někoho jiného, bitev ega se již příliš nezúčastňuji, dávám všem svobodu, jako ji dávám sama sobě, snažím se svým psaním naplňovat svůj nejčistší záměr... a lidé to nejspíš vycítí... za což jsem ráda, na internetu je záplava slátanin, je dobré vědět, že lidé se učí rozlišovat, mám sice méně čtenářů než jiné weby, ale zase opravdovější, kterých si skutečně vážím... No, ale jisté mezery v sebe-vědomí mám samozřejmě stále. Jsou věci, které vím, cítím, ale nedovolila bych si je vyslovit, asi blbý zkušenosti  :)

Vnímám to tak, že stojím vždy na hranici. Ryb, Vodnáře. Starého, nového. Systému, svobody. Znám oba póly a dokážu odhadnout, kde se člověk nachází a jemně mu nabídnout možnost nahlédnout lehce za tu hranici. Ty věty pak často plynou z roviny těsně za hranicí současného uvědomění, nejsou daleko za, aby byly zcela nepochopitelné, krůček po krůčku jakoby stoupám já i moji čtenáři či blízcí po schodech - takhle nějak si prakticky představuji to dokola omílané "rozšiřování vědomí" - otevírání se možnostem a potencionalitám.

Jako každý, kdo si srovná a přijme svůj vnitřní svět, mám v rukou energii. Někdy je to taková síla, že kdyby to naměřili, asi bychom koukali, občas mam pocit, že vzplanu a vzlítnu jak raketa :D Jako malá si vybavuju, že jsem se pokoušela myšlenkou zapalovat svíčku a rukama jsem házela jako bych v nich měla světelné koule. Byla jsem šíleně frustrovaná, že to nejde.  

Léčit umíme všichni - objetí má větší sílu, než si myslíme.

Prostě JSEM, existuji v kontaktu s druhými a nechávám se překvapit, kam a ke komu mne má bárka života zrovna doveze... 

---

Autor článku: Jana Anamel Mráčková 

Článek (či jeho části) je možné sdílet v nezměněné podobě včetně aktivního odkazu na http://poselstviohne.blogspot.cz.